Nemůžeš spát??

Chceš pusinku?:)



Image Hosted by ImageShack.us

Hrozba měsíce 3/...(zatím nevím):D
Nasuadin sen : 7/7, dopsáno
Generace vlkodlaků: 23/30, dopsáno, nezveřejněno

Prosinec 2011

Hrozba měsíce 3

26. prosince 2011 v 19:01 | Debbie |  Hrozba měsíce
Bohyně! tak jsem se konečně zase po hrozněěě dlouhatánské době dokopala k tomu zvežejnit další díl Hrozby měsíce, doufám že na mě Safira nezapomněla:( a samo nejen ona:)... užijte si to a navíc ještě ŠŤASTNÝ NOVÝ ROK 2012, Pakoni:)!


O deset stupňů chladněji. Říkala jsem si, jestli je to vůbec možný! Slzy už mi dávno zaschly na tváři a já se dívala na přistávací plochu, na které právě velké železné letadlo dosedlo. Moje duše si nějak pořád neuvědomovala, že opustila milované Athnény. Třeba si myslela že je to sen, který se mi vlastně nikdy nezdál. Bohužel tomu tak nebylo. Místo kde jsem vyrůstala, bylo stovky mil odtud a já seděla jako přikovaná na sedadle a nijak nehodlala dát svoje tělo do pohybu. Cítila jsem se jako v tranzu, jako člověk, který je duší někde jinde, ale ví, že tělo má funkční. Nechtěla jsem se jen tak sebrat a jít do Školy noci, kde se na mě budou dívat jako na tu novou označenou holku. Nechci tam! Můj dosavadní život se mi líbil, proč si to vlastně nepřiznat?! Milovala jsem ho, i když těch pár mouch se vždycky našlo. Už zase se mi do očí nahrnuly slzy a já je nazastavila. Chtěla jsem letět zpátky a dělat že mě nikdy neoznačili, chtěla jsem uspokojit svoji duši. K mé smůle, stroj času ještě nevynalezli a já jsem musela brát realitu takovou jaká je. Trhaně jsem si povzdechla a moje slzy nevydržely náporu smutku. Zase jsem se dala do pláče, tentokrát toho hysterického pláče. Modrý saténový polštářek, který jsem mačkala celou cestu, byl teď nasáklý slzami. Zabořila jsem do něj tvář a vůbec mi nevadilo že si rozmažu namalované oči po celém obličeji. Ono už to bylo stejně jedno, protože se mi po tvářích táhly černé čůrky. Musela jsem vypadat nezapomenutelně, jako třeba Elizabeth jak oplakává svého milovaného Willa. Brečela jsem u té scény z pirátů mnohokrát i když mým kámoškám zas tak smutná nepřišla. Vzpomněla jsem si na ty večery strávené u televize a koukáním se na všechny díly pirátů pořád dokola, kromě toho čtvrtého, musím uznat že se mi tam Johnny pořád líbí, ale když tam nehraje milovanej William Turner tak to nestojí za nic. Vzlykla jsem do saténového polštářku a myslela jen na untrpení, které mě ještě čeká, kdybych ale opravdu veděla co mě čeká, v životě bych do toho letadla nenasedla. Když mi někdo stiskl rameno na povzbuzení, nevšímala jsem si toho. Věděla jsem, že vedle mě stojí moji rodiče a zoufale se na sebe dívají, ale já plakala dál. Ještě dlouho potom jsem nemohla vkročit na půdu Ameriky, a najednou jsem si připadala jako malej fakan, no vážně je mi šestnáct a bulím jako malý děcko. Když se u mě oběvil Ricardo, řekla jsem si, že to překonám. U otevřených dveří letadla jsem poprvé vdechla ten neznámý vzduch, zatnula jsem zuby kvůli odporu a pomalu se sunula po bílých schůdkách dolů. Ricardo šel za mnou a povzbuzoval mě a já musím přiznat, že mě těma kecama o změně prostředí uklidnil. Když jsem nohama stoupla na plochu letiště, sevřel se mi žaludek. Hlava mě třeštila kvůli nevyspání a označení. Naště pro teď už byla tma, tedy alespoň tady, změna pásma je prostě nezvyk. Strnule jsem se vydala k přpravenému autu. Ricardo mi otevřel dveře a já si sedla na hnědé kožené sedačky Mercedesa. Všimla jsem si, že auto mělo odklopovací střechu a najednou jsem si připadala jako v Pomádě, jak jezdím s celou skupinou svých kámošů co nevyšší rychlostí a vlasy mi vlajou ve větru, ještě tak mít na palici šátek a sluneční brejle a cejtila bych se jako Sandy Olsenová. Zanedlouho se auto rozjelo ulicemi Ameriky a potichý motor mi přetrhal všechny myšlenky. Zadržovala jsem hrdelní vzlyky a otočila celou tvář k okénku. Míjeli jsme seřazené domky od malých a útulných po velké a nesympatické. Na dvacáté ulici jsme zastavili a já se dívala na velký barák, ohraničený bílým plotem, za kterým se zelenal dokonale upravený trávník a malé jezírko. Ušklíbla jsem se. Nemám ráda moderní domy. Kdyby měl aspoň co dělat s některým ze starodavných slohů, ale takováhle krabice? Jak by v tom mohl někdo bydlet? Představila jsem si svoje rodiče a dokonale mi to k nim sedlo. K mému překvapení se auto znovu rozjelo. Nechápavě jsem se naklonila dopředu a když Ricado zaregistroval pohyb koukl na mě ve zpětném zdrcátku.
"Kam to jedeme? Myslela jsem že...," ukázala jsem na vzdalující se kostku.
"Vaši rodiče mi nakázali Vás odvést do Školi noci," semkl rty.
"Cože udělali?," rozkřikla jsem se a hystericky poposedla.
"Nebojte se, přijedou za vámi zítra, říkali že je dnes pozdě na to vybalovat a ještě jezit devět bloků k Vám."
"Ale já nejsem připravená tam jet," zakroutila jsem hlavou a cítila že se brzo zase rozbrečím.
"Nebojte se slečno, chvíli Vám potrvá než si zvyknete na obrácený den a noc, ale určitě mám pravdu v tom, že dnešní noc prospíte mileráda." Kývla jsem. Nechtělo se mi mluvit a už vůbec ne o tom, cože vlastně budu dělat dneska v noci. Když jsem uviděla svůj odraz ve zpětném zdracátku, málem jsem s sebou praštila. Oči jsem měla zarudlé a nateklé, řasenka a linky se mi smyli od slz, vlasy jsem měla rozcuchané a celkově jsem vypadala jako smrtka. Potřebuju se upravit sakra!
"Ricardo? Nevadilo by Vám zajet někam kde mají zrcadlo?"
Měli jsme štěstí, na nedaleké benzínce měli otevřeno dlouho do noci a já si tam zašla na záchod, umyla jsem si oblyčej a znovu se nalíčila. Musela jsem se pochválit, i přes klepající ruce se mi to docela povedlo, ale pořád na mě bylo poznat že jsem pobledlejší a moc zdravě nevypadám. Srpek jako by se více zvýraznil, nebo spíš jako kdyby ho někdo obtáhl čenou lihovkou. Povzdechla jsem si, učesala své neposlušné vlnité mahagonové vlasy a dokonce se na sebe usmála do zrcadla.
"Bože, Ismy nedělej ze sebe chudinku," pokárala jsem sama sebe a proběhla benzínkou zpátky k autu, nastoupila jsem a pousmála se na Ricarda. Ricardo mi úsměv oplatil. Když jsme se znovu rozjeli, rozklepala jsem se chladem a nervozitou a automaticky jsem si začala kousat konečky mých vlasů, jako malé dítě. Jen si to sami představte, žijete spokojený život, všechno je fajn a najednou jako kdyby někdo mávl neviditelnou hůlkou osudu a váš život nabere na takových otáčkách že se nestačíte ani pořádně rozkoukat a vlastně ani napoznaté jak se to všechno semlelo. Kolo osudu zřejmě valí 300 kilometrů za hodinu a je nemožné ho zpomalit. Ha, ha , ha zase přeháním.
"Ricardo?" ozvala jsem se třesoucím se hlasem. "Nemůžete spomalit?" podívala jsem se prosebně do zpětného zdrcátka. Ricardo šlápl na brzu a jel jenom 30 kilometrů za hodinu. Musela jsem se tomu zasmát. "Děkuju," kývla jsem a podívala se z okénka na Tulsu zahalenou ve tmě.
"Vy slečno Demetriová, se zřejmě pravidlu čím dřív, tím líp neřídíte že?"
"Abych popravdě řekla, tak dnes rozhodně ne. V letadle jsem se s tím začala smiřovat, ale když vím kam teď jedeme, chtěla bych zastavit čas."
Ricardo se pousmál. "Kdybych to slečno uměl, stejně bych to neudělal a víte proč?" Zakroutila jsem hlavou. "Protože nikdy nevíte, jak se budete cítit za deset let. Je totiž tolik možností co byste mohla dělat, čím byste se mohla stát a vůbec, jak byste mohla žít. Třeba budete slavná doktrorka, která zachraňuje životy, nebo můžete být velmi dobrá advokátka, co advokátka, třeba dokonce prezidentka a i když nic z toho nebudete, můžete mít tu nejskvělejší rodinu na světě a slavit s ní všechny svátky v roce. Dívat se jak vaše děti rostou a jak jsou šťastní, jak si rozbijí koleno a jak se jim za pár dní zahojí. Jak přijdou domů opilý a vy jim vynadáte a při jejich kocovině druhý den vás jich bude líto a donesete jim prášek a dáte obklad na hlavu, hlavně aby se cítili co nejlíp. I vy slečno máte jednu podobu kocoviny a jak sama poznáte, on už Vám někdo pomůže, někdo pofouká rozbité koleno, ať to bude upír, prezident, či obyčejný člověk, vy se díky němu budete cítit lépe."
Polkla jsem a cítila jak se mi oči znovu zalili slzami."To jste řekl krásně," popotáhla jsem, ale nebrečela.
"Vím o čem mluvím, slečno," koukl na mě do zpětného zrdcátka a uculil se. "A když se teď s rodinou stěhujeme do Ameriky, třeba se stanu za pár let prezidentem, " zasmál se uvolněně a mě ze srdce spadl kousek tíhy.
"Připadáte mi jakom můj uklidňující a povzbuzující stroj, od teď vás beru jako mého dobrého kámoše," uculila jsem se pro změnu já.
"Jste krásná, povahově skvělá a nesmírně hodná a taky spravedlivá, nedivím se že Vás označili, vy se nemáte čeho bát," řekl Ricardo upřímně a mě jeho slova zahřáli u srdce. S úsměvem jsem se podívala z okna, ale úsměv nevydržel dlouho, postupně začal opadat a nakonec úplně stuhl na rtech, když jsme projeli velikánskou branou a následně se mi udělalo nevolno, když Ricardo zabrzdil a vypnul motor, poté vystoupil a otevřel mi dveře. Změna je život, řekla jsem si v duchu a vystoupila, roztřásla mě zima a od pusy mi stoupala pára, ale bylo mi to jedno. Já do tý budovy hrůzy prostě nevkročím! Zoufale jsem se otočila na Ricarda, který vyndal mé kufry z auta a chystal se vykročit k tomu hradu, který teď ve tmě vypadal jako hrad Drákuly. Úplně mi to připomnělo ten boj mezi Van Helsingem a jím. Brr.
"Ricardo já...," začala jsem.
"Uklidněte se slečno, vše bude v pořádku, doprovodím Vás kam nejdál to půjde souhlasíte?" nadzvihl obočí.
Poplašeně jsem rozkývala krk a sama sobě v duchu nadávala jaká jsem strašná poseroutka! Jako kdybych se v ovzduší mohla něčím nakazit, jsem se vydala za Ricardem. U velkých dveří, které byli zřejmě z nějakého pevného materiálu jsme se zastavili a Ricardo na ně zaklepal. V tem moment se otevřeli a my jsme vstoupili dovnitř.


NÁSLEDUJÍCÍ KAPITOLA

Tak jsem to přečetla! :(

26. prosince 2011 v 14:40 | Debbie |  Škola noci♥
Ahojec lidi, takcooo???? Už máte přečtenej osmej díl Školy Noci ????? Já jo :((( a HROZNĚ MOC mě mrzí že budu zase tak dlouho čekat na další, jinak co na to říkáte???? Je to fakt hustýý coo...??? strašně jsem se těšila až se Refaim stane člověkem a konečně se dá dohromady se Stevie Rae♥! Ale docela je blbý že Kalona je propojenej se Starkem....blbý no :D ale tak snad se to zase vyvine k lepšímu, rozhodně je to jeden z nejlepší dílů, myslela jsem že u toho puknu jak moc jsem už chtěla číst dál a nudný části, který třeba vyprávěla Neferet, nějak přeskočit ale NEJDE to a kdyby jsme si to nepřečetli nemohli by jsme to s postavami v knize prožíít!!!! BOHYNĚ, já je miluju :D ♥♥♥!!
Mějte se, Pakoni! :D

VÁÁNOCE!!

22. prosince 2011 v 14:09 | Debbie
Ahoj lidičky, přeju vám Krásné prožití svátku vánočních a nádhernej novej rok 2012, ať máte hrozně moc dárků a snad se vám splní to co ste chtěli :), ať už jste si přáli cokoliv:) sníh nám vesele padá za okny a podle mě to má i docela tu atmosféru :D na Novej rok se moc neožerte :D :D (no i když) :D známe to :D a úžívejte si svobodu od školy :! :/ :Dzatím se mějte :)

Hrozba info

4. prosince 2011 v 22:46 | Debbie |  Hrozba měsíce
Ahojte lidičky, hrooozně moc se omlouvám ale další díl tady bude až o Vánocích :) možná dřív ale slibuju a tentokrát to myslím smrtelně vážně :) že to o Vánocích napíšu :) ;)
PS : Škola je strašná věc, kterou bohužel nelze odstranit automaticky :/
No zatím se mějte:)