Nemůžeš spát??

Chceš pusinku?:)



Image Hosted by ImageShack.us

Hrozba měsíce 3/...(zatím nevím):D
Nasuadin sen : 7/7, dopsáno
Generace vlkodlaků: 23/30, dopsáno, nezveřejněno

Září 2011

Hrozba měsíce 2

30. září 2011 v 10:44 | Debbie |  Hrozba měsíce
Tááák joooo, hrozně se vám omlouvám že to nešlo dřív, ale deník kam to píšu jsem si zapomněla na intru a tak jsem to musela napsat až teď :))) tak doufán že se bude líbit :)))


Vzlyky, nářek, udivení a znechucení. Přesně tohle jsem musela poslouchat od doby, co jsem se vrátila.
"Neměla nikam chodit, Diego," podívala se mamka uslzeně na tátu.
"Ještě řekni, že je to nakonec moje vina," rozhodil taťka rukama. "Celý dny lozila venku a nic takového," ukázal na moje čelo " Se nestalo," dodal. Automaticky jsem protočila oči, opřela jsem se o linku a dívala se na ty dva svým novým pohledem, upířím pohledem.
"Kdyby jste si radši přiznali pravdu, bylo by to všechno jednoduší," zasyčela jsem z pozice drbaného králíka. Oba rodiče na mě upřeli oči, ale nepromluvili, najednou mi došlo, že se po dlouhé době na něčem shodli.
"Mluvíte o mně, jako bych nebyla vaše dcera! Neřeknete nahlas fakt, že jsem dneska vpodvečer byla označená stopařem, neumíte vyslovit ani větu na způsob : Naše dcera je upíří mládě a musí se urychleně dostat do Školy noci jinak zemře. Co by vám to udělalo kdyby jste si to připustili k srdci?" Nechápavě jsem zakroutila hlavou až se mi dlouhé náušnice ve tvaru kotvy, rozcinkaly. Mamka zřejmě nebyla schopná slova, ale za to táta promluvil.
"Nebudu ti říkat, že nemáš pravdu, ale my tě máme rádi a říct si že už nejsi" odkašlal si a já využila situace.
"Nejsem vaše dcera? Já přece nemůžu za to, že mě ten pán označil," rozhodila jsem rukama.
"Já ale neřekl, že nejsi naše dcera, jenom si nechceme připustit, že tě už vůbec neuvidíme, chceme tě mít v naše novém domě, nechceme tě ztratit," zakroutil hlavou, ale nepřiblížil se ke mně.
"Fakt?" pohoršeně jsem nadzvihla obočí. "Ale kdo by chtěl být jako vy a mít upíří dceru?" Tahle debata mě nebavila, protože jsem moc dobře věděla, že se o tomhle už jednou bavili a já si moc dobře pamatuju ty jejich kecy. Bylo to něco jako, V životě bych se s tím nechtěl setkat, a Co by si o nás probůh pomysleli lidi v práci…a bla, bla ,bla … Naštěstí nás vyrušil ten namakanej obří chlap, teda lépe řečeno stěhovák. Ovšem když uviděl mě, jak se opírám o linku, naštvaně všechny provrtávám očima a na čele mám safírově modrý srpek, sklaplo mu.
"Ehm," nebyl schopen slova. "Pane a Paní Demetriovi, vaše letadlo je připravené na Hallardovu letišti," oznámil rodičům, ale jeho pohled byl upřený na mě, tedy spíš na moje čelo. Provrtala jsem ho očima a trochu vycenila zuby. Ten vůl se mě zřejmě lekl, protož o krok ucouvl a následně doklopýtal ze dveří ven.
"Pane bože co budeme dělat?" začala mamka zase horovat a při tom si kousala ret, já znovu protočila oči v sloup.
"Jednoduše se přestěhujeme do Ameriky, a já půjdu do Školy noci," sykla jsem. "A pokud vím, čeká na nás letadlo," ukončila jsem tuhle nikam nevedoucí debatu a suveréně vyšla z kuchyně na prázdnou chodbu. Zavřela jsem oči a ušklíbla se. Život se mi komplikuje čím dál víc. Seběhla jsem schody a vešla do dveří vedoucích do garáže, tam jsem nasedla do černého jaguára a povzdechla si. Začínala mě bolet hlava a tak jsem si jí opřela o opěradlo sedačky a zavřela jsem oči. Nevěděla jsem, co bude dál, jak se asi ke mně budou na Škole noci chovat anebo jestli pro rodiče budu už jen mlhavá vzpomínka. Přemýšlela bych dál, ale z užírání mě vytrhl zvuk otevřených dveří, poté za volant skočil Racardo, náš šofér a černého jaguára nastartoval. Když vyjížděl z garáže, uviděl mě ve zpětném zrcátku a překvapivě se usmál. Já ho napodobila a pozvedla jsem koutky.
"Závidím vám, slečno," promluvil a vyjel do načervenalého večera, pře můj bývalý dům. Nechápavě jsem nakrčila obočí.
"Nechápu, zakroutila jsem hlavou.
"Závidím vám odchod od těchto lidí, jako jejich dcera je máte určitě ráda, ale sama vidíte, že já jejich připomínky poslouchám už osmnáct let, to jsou dva roky volnosti pro vás," odmlčel se. "Prostě si myslím, že já bych od vašich rodičů neváhal odejít," pokrčil rameny a zastavil před domovními dveřmi.
"Já neváhám," semkla jsem rty a podívala se na dům, kde jsem vyrůstala. "Nikdo vás tu u nich přece nedrží," projížděla jsem očima každé okno a promítala si obrázky pokojů.
"Já vím," souhlasil. "Ale tahle práce je velmi dobře placená a já chci živit rodinu tak, aby všeho měli dostatek," oznámil a spravil si čepici na hlavě.
"Vadí vám, že se musíte stěhovat do Ameriky kvůli práci u lidí, od kterých by jste nejradši odešel?" zeptala jsem se.
"Popravdě chci poznat nové prostředí, Amerika bude podle mého příjemná změna," kývl hlavou a usmál se. Já se na místo toho ušklíbla.
"Amerika nebude příjemná změna," sykla jsem a promnula si kořen nosu. "Amerika bude jen další velká překážka v mým životě," odfoukla jsem vzduch v plicích. Ricardo se na mě otočil a zakroutil hlavou, potom poukázal na moje tetování.
"Myslíte, slečno Demetri, že vás ten stopař označil jen tak? Pro nic za nic? Zřejmě je prostě odstěhování do Ameriky váš osud," pokrčil rameny.
"Vy věříte na osud?" naklonila jsem hlavu na jednu stranu.
"Nevím jestli na něj věřím, ale jak sama víte, svojí budoucnost si řídíme sami a to ať je jakákoliv."
"Přece jsem si tohle," poukázala jsem očima nahoru k srpku "Neudělala sama," zavrtěla jsem se na sedačce.
"Zamyslite se, kdo si chtěl jít naposledy prohlédnout Athény než odjede? Já bych řekl, že jste to byla vy, slečno, něco vás přimělo tam jít."
"Tím chcete říct, že jsem vinna já?"
"Ne," zakroutil Ricardo hlavou. "Tím chci říct, že jste řídila svojí budoucnost a i kdyby jste tam nešla, mohu vás ujistit, že by si vás váš osud, mohu - li to tak nazvat, stejně našel.
Povzdychla jsem si. Měl pravdu, rozhodně bych se tomu nevyhnula a navíc bych se stejně tak nevyhnula odstěhování se do Ameriky. Chtěla jsem se ještě zeptat, jak mě teď vidí on, ale zrovna v tu chvíli nasedli do auta moji rodiče. Dlouze a instinktivně jsem si povzdechla. Znovu jsem se zadívala na můj, teď už bývalý dům. Cítila jsem, že odtud jen tak odejít nemůžu! Ale proti mé vůli se auto rozjelo a každým centimetrem, kterým jsme se vzdalovali, se mi víc a víc stahovalo srdce.
Jeli jsme krásnými Athénami až na Hallardovo letiště. Když jsem uviděla tátovo soukromé letadlo, znechutilo se mi to všechno ještě víc. Zvedl se mi žaludek a v ústech jsem měla zahořklou pachuť, chtěla bych zoufale začít křičet a dupat na protest, ale místo toho jsem vylezla z auta a po bílých schůdkách nastoupila do letadla, které mě odtrhne od tak milovaného místa, věděla jsem, že teď už není cesty zpět, kdybych přeci řídila svojí budoucnost, nikdy bych odsud neodjela, tak že by v tom přece jenom byl osud? Zakroutila jsem hlavou, sedla si na kávově béžovou sedačku a zadívala se okénkem ven, poté mi začali samovolně téct slzy.