Nemůžeš spát??

Chceš pusinku?:)



Image Hosted by ImageShack.us

Hrozba měsíce 3/...(zatím nevím):D
Nasuadin sen : 7/7, dopsáno
Generace vlkodlaků: 23/30, dopsáno, nezveřejněno

22. kapitola

14. února 2011 v 20:48 | Debbie |  Generace Vlkodlaků(můj příběh)
Vážně, ale vážně se mi nechtělo věřit tomu, že mne nervozita dostihla právě v onen den. Vždy když se to stalo, mě někdo uklidňoval. Ať to byli rodiče, nebo tety a dokonce moje malá sestra. Teď o tomhle dnu nikdo nic neví. Jsem v tom sám, Christopher mi možná tak řekne, že to všechno dopadne dobře, ale tím mě fakt neuklidní, ještě vzhledem k tomu kolik je nás a kolik jich. Na sebe jsem si vzal znovu tričko s Rolling stones(samozřejmě čistý spodní prádlo) a ošoupané džínsy. Dvakrát jsem do svých plic nasál vzduch jako při józe, ne vážně. Tohle nedám.
"Připraven?" ozval se za mnou Pan Admons, ale já na místo toho abych se otočil a vážně přikývl, nebo se lekl, zůstal stát a v duchu se začal uklidňovat.
"Jsi nervózní, vid?" otázal se, předešel přede mne a přátelsky mne poplácal po rameni. "Slibuji že to stihnu včas, teď už ale musíme jít." Ještě jednou jsem se nadechl a následoval Pana Admonse otevřeným oknem. Když se kolem mihli stíny a já seskočil na trávník, křikl jsem na Pana Admonse. "A co moji rodiče?"

"S nimi jsem to zařídil." Odpověděl. Neptal jsem se jak… - radši. Celou dobu jsme šli rychlím krokem a mě bylo divné proč se k tomu místu nepřeneseme, ale když jsem nad tím začal uvažovat, byl jsem vlastně rád, jelikož jsem to fakt nechtěl uspěchat. I když, čím dřív, tím líp, ale tímhle já se v životě řídil málokdy. Právě jsme vyšli z města a kráčeli po polní stezce až na starou silnici. Všude v ní byli díry a vyježděná kola od velkých nákladních aut. Tam se Pan Admons zastavil. Přesně naproti hustému tmavému lesu. Otočil se na mě a připnul mi na krk zvláštní přívěšek. Nevím jestli byl ze stříbra nebo z jaké vůbec oceli a kovu. Ale uprostřed něho zářil modrý smaragd. Byl zajímavě seřezaný a obroušený, takže od sebe odrážel denní světlo, vyšli jsme totiž tak brzo ráno, že slunce ještě nestihlo ani vyjít.
"To máš pro štěstí."
"Děkuju, ale spíš bych si teď dal velkýho panáka." Usmál se, ale v očích jsem mu vyčetl starost. "Nebojte, já se o sebe postarám."
"Dobrá tedy, užij si setkání a dávej pozor, já už budu muset vyrazit, nesmí mě tu ucítit, kdyby zjistili že jsem tě vydal, připadalo by jim to podezřelé, drž se." Pokývl hlavou a zmizel. Přemístil se do bezpečí, zatím co já tady čekal na popravu, vytáhl jsem mobil a koukl kolik je hodin. Půl šestý a šest minut. Stál jsem tam a přemýšlel co jim asi řeknu, možná nebudu muset říkat nic, jen mě jednoduše popadnou a přemístí se se mnou do tý jejich země. Podíval jsem se na přívěsek a obdivoval modrý kámen v něm. Zastrčil jsem ho pod tričko aby nebyl vidět a začal nervózně stepovat. Chvíli co chvíli se mi zdálo, že moje bystré uši zaslechli dusot, ale vždy když jsem propátral okolí, nikde nikdo nebyl. Jednou tudy projelo auto, divil jsem se že tahle silnice vůbec někam vede…Řidič stáhl okénko a ptal se na cestu do Bhispam Village, já mu jí jakž takž dokázal popsat, on mi poděkoval a jel pryč. Ani nevíte jak hrozně mě začalo hryzat svědomí a bojoval jsem sám se sebou, abych se za tím autem nerozběhl a neřekl tomu řidiči, jestli by mě nesvezl.Už už jsem se chystal vyrazit za tím pomalu jedoucím autem, ale Christopherův přívěsek mne jakoby začal pálit na hrudi a já žádný běh za autem neuskutečnil. Místo toho jsem se otočil k lesu a mne ovál příjemný vánek. Byl podzim a tak teď ráno bylo tmavé šero. Neřekl bych až tolik tmavé, spíš taková ta tmavá modř před bouřkou. Náhle jsem uslyšel, asi dvě stě metrů ode mne, po celé délce lesa, pronikavé praskání. Jako kdyby tam jel obrovský válec a porážel co se dalo, včetně stromů. A je to tady…Je to tady…proboha. Co mám dělat?...Z nervozity jsem si začal kousat nehet. Buď v klidu…v klidu, v klidu. Opakoval mi hlas v hlavě. "Jo tobě se to říká…" Zanadával jsem nahlas. Žádné vrčení slyšet nebylo, to mě moc neuklidnilo, ale přineslo poznatek že můžu vyjednávat.
"Ale to se podívejme," ozval se majestátný hlas. Já nic neříkal, gong který jsem hledal se vytratil.
"Thomas Roberts Lewis," pronesl "Celé jméno končící na es. Copak tu děláš tak sám?"
V tento moment mi to opravdu nemyslelo a řekl jsem první hloupou věc, která mě napadla."Sbírám houby." Smích, který se potom odrážel snad od každého stromu, se mi zaryl do paměti jako vzorce z matiky.
"Předpokládám že nerostou." Další nával smíchu.
"U cesty nikdy moc nerostou." Podotkl jsem naštvaně.
"Líbíš se mi, ale jsi příliš drzý, takže, nechme těch hloupých řečí. Co kdyby ses s námi podíval do země kde zemřeš…" Nebyla to otázka a já bych stejně nestačil odpovědět, protože u mě za pár setin stál i se svým doprovodem a já ani nevím co se dělo potom, protože poslední co si pamatuji, byla tupá bolest a pak černo - černá tma.


Někdo do mě lehce strčil a já se probral, nekvapivě mě hlava nebolela.
"Čau, jsem Kyle Dramond," oznámil mi hnědovlasý kluk.
"Ehm," hlas mi příčilo odkašlání. "Ahoj já…," než jsem se mohl představit, vyřešil to on.
"Thomas Roberts Lewis," pronesl uznale.
"Jo..to jsem já." Řekl jsem přidušeně a on se zasmál nad mou duchaplností.
"Myslíš že tě neznám? Jsi legenda!"
"Spíš hrozba," namítl jsem a namátkově se posadil. Uviděl jsem kovové mříže a docela se mi ulevilo, ne z důvodu že mě zavřeli, ale z toho že plán vychází jak jsem chtěl. Rukou jsem si nahmatal poraněné místo na hlavě a překvapeně se usmál, když jsem zjistil, že je zahojené. "Jak dlouho tady jsem?"
"Asi tak dvě hodiny," odpověděl Kyle.
"Tak to mi zbývá dost času," vzdychl jsem a postavil se ke zrezivělým mřížím, abych si mohl pozorněji prohlídnout vězení.
"Takže jsem v zakázané zemi?" předpokládal jsem a otočil se na toho kluka.
"Jo," přisvědčil a začal si zaujatě kousat nehty.
"Říkal jsi že jsem legenda?" podíval jsem se na něj a nadzdvihl obočí.
"Pro mě jo, když jsem byl krejčí Kennedall, jednou jsem jí slyšel jak o tobě mluví, že jsi velká pohroma valící se na její druh a že tě musí okamžitě najít a zabít."
Usmál jsem se. Byl skvělý pocit vědět,že se mě někdo bojí.
"Proč tě sem zavřela?"
"Protože mě její poskok nachytal jak chci ukrást pár lurů na živobytí a ona mne bez váhání zavřela sem, ale nestěžuju si. Mám se tu dokonce líp, než tam venku. Každý den mi sem nosí jídlo a skvěle se tady spí, i když se někdy dost nudím. Když jsem konečně dostal zprávu že budu mít spoluvězně, radostí jsem nemohl spát," křenil se jako blázen a trochu mi ho i připomínal. V životě jsem nepotkal člověka, který by se radoval za to že ho zavřeli do vězení.
"A úplně mě dorazilo," žvatlal dál. "Že to budeš ty."
"Ou, tak to se cítím skoro slavnej. Hele potřebuju se tě na něco zeptat," nakousl jsem rychle otázku.
"Jen se ptej," pronesl s hrdostí v hlase a přiložil si dlaň k srdci a pokynul hlavou směrem dolů, jakoby se mi klaněl - blázen.!
"Bojoval bys s jejím vojskem?" Kyle si stoupl a přešel směrem ke mně, v očích plno vzteku.
"Klidně, i kdyby mě to mělo stát život, a to by asi stálo, protože nevím jestli bych na to její trapné vojsko stačil sám," zasmál se tak připitoměle, až mě sami zacukaly koutky.
"Ovšem že bys sám nebyl," najednou
se mi vrhl kolem ramen a poplácal mě po zádech."Jdem do toho brácho." Čekal až si s ním plácnu a tak jsem to udělal. Na okamžik mi připomněl Matta, i když vážně jen na chvíli.
"Myslíš že by se proti ní někteří vězni přidali?" zeptal jsem se nadějně.
"Určitě," kývl a vypadal jako malé dítě. Oči lesklé štěstím, ruce sepjaté a ve tváři bláznivý výraz radosti.
"Vojsko by mělo dorazit zítra," oznámil jsem mu.
"Páni, tak ty už máš i vojsko?" užasl.
"No je bohužel o dost menší než to Kennedallino a já jsem tady abych přemluvil nějaké vězně a když tak zdejší lidi proti ní, nebo se o tom aspoň pokusil.
"Tak to máš v kapse, támhle Rod, Rayen a Yvonne, to určitě berou," ukázal směrem naproti, kde seděli v cele dvě siluety, třetí z dálky připomínal obrys hromady brambor a až teď jsem slyšel jak nahlas chrápe. Když Kyle řekl jejich jména, otočili sem hlavy. Teda jenom ti dva, třetí se ani nehnul. Poposunuli se blíž, aby si mě mohli pohlídnout, ale než jsem cokoli mohl říct, udělal to za mě znovu můj spoluvězeň.
"Hej lidi tohle je Thomas Roberts Lewis a jde proti Kennedall, super co? Má vlastní vojsko a potřebuje ještě někoho přibrat, no teda nevím jak vy, ale já rozhodně beru." Obdivuhodně jsem ho sledoval, jak rychle jim to dokázal všechno vysvětlit, kdyby se ukázalo že jsou proti mně, Kennedall by byla v obraze a to já nechtěl.
"Thomas Roberts Lewis?" zachrchlal tlustší chlap a koukl se na mě, při tom si drbal bradu jako kdyby přemýšlel. "Ty jsi ten, co se ho chystají popravit." Tenhle hlas rozhodně nepatřil tlustému chlapovi. V cele s nimi byla žena a musím uznat že docela půvabná, blonďaté vlasy se jí točily jako spirály víru a její světlé oči prozrazovali hodnou a spravedlivou osobnost. Sálala z ní vlna smutku a já jí opravdu viděl a cítil její pocity. Šedá sálající vlna směřovala přímo na mě (jak jinak) a vycházela z půvabné ženy.
"Jmenuji se Yvonne, tohle," ukázala na tlustého chlapa "je Rod Wanberq a pochází ze Serenee." Řekla jakoby neuměl mluvit. Když jsem se na něj podíval, hned se mi zjevili jeho emoce. Myslel jedině na jídlo a jak mi poradil instinkt uznal jsem že je naštvaný kvůli tomu že nemá co k snědku. V duchu jsem se zasmál, ne přímo jemu….no i když.
"A tohle," pokračovala Yvonne a pokynula hlavou ke hromadě brambor."Je Rayen, prospí klidně celý den. On jediný je tady z nás vlkodlak, samozřejmě naprosto hodný, už je tu hrozně dlouho a Kennedall ho kvůli nějakému důvodu nechce popravit a tak si s ničím neláme hlavu," usmála se.
"Když už jsme u těch poprav," polkl jsem. "Jak víte že mě chtějí popravit?"
"Dnes brzy ráno to tu rozhlašoval jeden strážný."
"Stráže proti nám poštvali," vyhrkl najednou Rayen a posadil se. "Jsme soucitná stvoření, Thomasi!" Když se přisunul blíž, uviděl jsem černé vlasy, hnědé oči a na dlani tetování, nepoznal jsem co to bylo, ale věděl jsem že se ho musím zeptat na jednu otázku.
"Znáte Christophera Admonse?" vyhrkl jsem na můj vkus až moc dychtivě.
"Můj věrný přítel," kývl uznale. "Jednou mi říkal že se objevíš, ale já mu nechtěl věřit, po zbytek následujících roků jsem se toulal všude možně a když jsem ho znovu potkal, řekl že má dva syny." Úplně mi spadla brada, když to vyslovil."Hrozně jsme se kvůli tomu pohádali, protože jsme si dali slib, že nikdy nebudeme mít potomky, bylo to příliš nebezpečné a od tý doby jsem ho neviděl."
"Jak dlouho?" chtěl jsem vědět.
"Sedm set let," pronesl smutně. Nerad na to vzpomínal ,napověděli mi emoce.
"Jak se jmenují jeho synové?" zeptal se stejně užasle jako já, Kyle.
"Nickolas a Suren." Všichni kromě mě a Rayena, zalapali po dechu.


Pozn. autorky : Lury jsou tamní peníze:)...jinak tohle mi zabralo haldu času tak doufám že se vám to bude líbit:)) 
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Špindíííra=D Špindíííra=D | 15. února 2011 v 19:53 | Reagovat

Tyy jooo taak tahleee mi dala na čtenííí :-D  :-) ...ale nakoneeec too šloo :-)  ;-)  Je too skvěláá kapitolaaaa :-P :-)  ;-)  ;-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama