Nemůžeš spát??

Chceš pusinku?:)



Image Hosted by ImageShack.us

Hrozba měsíce 3/...(zatím nevím):D
Nasuadin sen : 7/7, dopsáno
Generace vlkodlaků: 23/30, dopsáno, nezveřejněno

9. kapitola

2. srpna 2010 v 13:22 | Debbie |  Generace Vlkodlaků(můj příběh)
Když Matt uviděl mě zarazil se, dívali jsme se na sebe dlouho a já se konečně
vzpamatoval
a zeptal se "Můžu dál?".
Matt se překvapeně podíval a vyzval mě rukou dál a já vešel s nejistotou dovnitř.
"Víš Tome to co se včera stalo…"
"Je to dobrý" uklidnil jsem ho a vlastně i trochu sebe.
Posadili jsme se na neustlanou postel a já zpustil příběh který se udál včera večer.
"Takže ty mu věříš?" optal se mě Matt po vyprávění.
"No asi jo" odpověděl jsem.
"Asi?" dorážel Matt.
"Fajn jo, věřím mu!"
"Ok v tom případě mi nezbývá nic jinýho než mu věřit taky" povzdychl si. "No takže
si silnej, rychlej a svalnatej, co víc si přát?" uchechtl se.
"Nech toho" zamračil jsem se.
"Fajn" chechtal se pořád.
"Jen mě udivuje jedna věc" zamyslel jsem se a Matt se na mě zvědavě podíval.
"Že mě poranil zlý vlk…hmrr…vlkodlak" pokoušel se můj hlas říct to hrozné slovo.
"Jak to myslíš?" mračil se.
"No víš přece jenom jsem hodný…ale…"
"Chápu" přerušil mě.
"O tomhle jsem se bohužel nikde nic nedozvěděl, měl by jsi se zeptat radši toho Admonsa" navrhl Matt.
"No jo já jsem vůl" pronesl jsem a plácl se přehloupě
do čela. "Mám se za ním dneska stavit"
"Můžu jít s tebou" nabídl se.
"Skvělej nápad" plácli jsme si a najednou to bylo úplně stejný jako před pár dny.
Byl jsem šťastný, teda aspoň sem se tak cítil. Vlastně jsem úplně zapomněl na to co jsem,
A to hlavně díky Mattovi , hodně mi pomáhal i v dětství.
Matt se zatím co já jsem vzpomínal na staré časy převlékl z pyžama do tmavých riflích
a červené košile, potom na sebe hodil modrou mikinu s černým nápisem my Word.
Cestou jsme to všechno znovu probírali. A já se dostal k tomu že vlastně nevím ani kam máme jít.
Zastavili jsme se přihlouple se na sebe podívali a začali se smát na celé kolo.
"Matte… to .. není…sran..da" lapal jsem po dechu.
Matt mi neodpověděl, jak se smál tekly mu slzy a to mě rozesmálo ještě víc.
Chechtali jsme se jak pominutí až nás z dobré nálady vytrhlo kritické odkašlání.
"Takže, nestačilo by to už?" ozvalo se od nedalekého stromu, ze kterého vyšel
blonďák v modrém plášti - Christopher Admons."Jdeme?" vyšla z něj stručná otázka.
"Jo" odvětil jsem jednoduše.
Vydal se v před a my jako kdyby byl náš pán šli taky.
Zkoušel jsem si zapamatovávat cestu, kde jsme míjely drobné nemoderní domky a taky
kde je jaká ulice.
Všiml jsem si že je to docela dlouhá cesta, Vedla celým městem a potom se stáčela ke
středu.
Konečně se vynořila prázdná ulice, lampy v ní svítily jenom dvě a okolo nebyla živí duše.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama