Nemůžeš spát??

Chceš pusinku?:)



Image Hosted by ImageShack.us

Hrozba měsíce 3/...(zatím nevím):D
Nasuadin sen : 7/7, dopsáno
Generace vlkodlaků: 23/30, dopsáno, nezveřejněno

7.kapitola

2. srpna 2010 v 13:06 | Debbie |  Generace Vlkodlaků(můj příběh)
Seděl jsem tam a nic nevnímal Matt mě jen tiše pozoroval.
"Hele Tome…"
"To je jedno" přerušil ho můj hlas. Vstal jsem a Mattovi
jsem ani nemusel naznačit že už chci jít, vstal taky a doprovodil mě ke dveřím.
Neřekl jsem mu jediné slovo a rozběhl se po temné ulici.
Cítil jsem jeho provinilý pohled na mých zádech.
Běžel jsem dlouho, nevnímal okolní svět. Když se moje nohy konečně
zastavili, zaregistroval jsem (a ani se mi na to nechtělo pomyslet) že jsem se ztratil.
Sedl jsem si na vlhkou zem a po tvářích mi sklouzávaly kulaté slzy. Konečně jsem to všechno
mohl dostat ven, pryč z hlavy. Plakal jsem dlouho a vlastně jsem ani nemínil přestat.
Dělalo mi to dobře, že už to v sobě nemusím dál držet.
Moje myšlenky se točili kolem mé rodiny. Litoval jsem toho jak jsem byl poslední
dobou zlý na Rose i na matku.
Vybavoval jsem si zážitky, které jsem s nimi prožil.
Zaspomínal jsem si i na tátu a potom se moje myšlenky stočily na Matta.
Slzy přestaly a na místo toho je vystřídala zuřivost.
Otřel jsem si slzy a stoupl si, přede mnou stála poloprázdná
popelnice . Měl jsem chuť k ní přijít a rozkopat jí, ale něco mi říkalo
že ta smradlavá popelnice za to nemůže a potom, choval bych se jako idiot.
Chvíli jsem tam jen tak stál, pár okolních domů svítilo, ale jinak bylo všude mrtvo.
Zvláštní, bylo jenom 20 minut po třech a to jsem si myslel že už od toho všechno uplynuly
aspoň 2 hodiny.
Popošel jsem k lavičce, ale nesedl si na ní jenom jsem zamyšleně odloupával
její bílou barvu.
"Dobrý večer Thomasi" ozval se pevný hlas za mými zády a já se blesku rychle otočil.
Překvapilo mě kdo tam stál. Blonďák s modrýma očima a stejně tak modrým pláštěm.
Byl to ten muž, kterého jsem zahlédl u nás doma po tom "útoku".
"Dobrý večer" vypadlo ze mě.
Když si muž všiml mého výrazu, přátelsky se usmál a já mu viděl jeho bílé zuby.
"Myslím že mě považuješ za někoho kým nejsem". V tu chvíli jsem se zatvářil ohromě
zmateně a tak muž vyprávěl dál.
"Nejsem doktor, svým způsobem" zasmál se. "Vlastně nejsem ani člověk".
Při těchto slovech se mi udělal v krku knedlík.
"Jsem to co ty" řekl na konec tajemně a mě se knedlík ještě zvětšil.
Odkašlal jsem si a po několikaminutové odmlce jsem našel hlas.
"Jak…to myslíte?" Pozvednul jsem obočí na údiv, ale zřejmě to k nebylo k ničemu.
"Však ty víš jak to myslím" zamračil se muž, ale hned svůj obličej zase obměkčil,
přistoupil blíž a sedl si na lavičku.
"Posaď se" řekl a zdvihl ruku k pokynutí. Já si nemotorně sedl.
"Jmenuji se Christopher Admons a naučím tě vše o "nás".
"O nás?" zeptal jsem se udiveně.
"O Generaci vlkodlaků" odpověděl.
"Těch nestvůr je víc?" optal jsem se.
"My nejsme nestvůry!" řekl hrubě "To ten co tě napadl byla nestvůra!"
naštvaně se na mě podíval. "Nikdo ti nemůže za to jak si se včera večer

zachoval" zakončil, postavil se a dodal. "Zítra ti o tom všem řeknu něco víc,
teď tě dovedu domů".
Bez jediné námitky jsem si stoupl a donutil moje třesoucí se nohy ke krokům,
šel jsem za tajemným a asi mým novým přítelem - Christoferem
Admonsem.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama