Nemůžeš spát??

Chceš pusinku?:)



Image Hosted by ImageShack.us

Hrozba měsíce 3/...(zatím nevím):D
Nasuadin sen : 7/7, dopsáno
Generace vlkodlaků: 23/30, dopsáno, nezveřejněno

17. kapitola

5. srpna 2010 v 17:32 | Debbie |  Generace Vlkodlaků(můj příběh)
Radši jsem ani neobědval, bál jsem se že to ze mě Pan Admons vymlátí, když mi cestou domů vysvětloval snad dalších třicet výpadů, který jsem si fakt neměl šanci zapamatovat. Šel jsem se jen tak podívat z okna a nedoufal že uvidím něco zajímavého, ale opak byl pravdou.
Před Katiným domem se to hemžilo policisty a mně se sevřel žaludek. Zrychlil se mi dech a bez rozmýšlení jsem skočil z okna, dopad se mi zdařil a já
se bez váhání rozběhl je Katiinu domu.
"Co se stalo?" křičel jsem na policistu, který si mě přísně změřil pohledem.
"A ty jsi kdo?"
"Přítel Katy Petersonové" vyletělo ze mě.
"Můžu ti říct jen to, že se od rána pohřešuje".
Udělalo se mi špatně a zřejmě jsem musel hrozně zblednout, protože policajt rychle dodal:"Neboj, určitě jí najdeme, nemůže být daleko." Já jeho hlas ale nebral vážně, věděl jsem že jí nenajdou. Jisté přesvědčení v mé hlavě mi prozradilo i to že není v tomto světě.
Nevnímal jsem okolí a běžel jsem tou nejvyšší rychlostí jakou bylo možno. Najednou jako kdybych znal cestu k Panu Admonsovi už léta. Kolem křiklavě modrého domu s malými okny, potom krásně zelený trávnkí, který se už na vzdálenost sto metrů nedal přehlédnout, odbočka vpravo - špinavá ulice kde se to hemžilo odpady a různými výpary - Na konci ulice odbočka vlevo, přes silnici a menší fontánku až k rozbouranému plotu, potom podél něho, kde byl vystřídán kamennou
zdí a brankou kde byl nápis Even Street. Tak konečně. Dolní dveřejím rozrazil a vybíhal schody po kolika mi to šlo. Ani jsem se nerozmýšlel klepat a vtrhl jsem dovnitř.
Christopher seděl zrovna na pohovce a popíjel podle vůně, čas s rumem - fuj!
"Věděl jste to!" rozkřikl jsem se. "Mohl jste tomu zabránit! Poznal jste že něco není v pořádku, mohl jste … mohl". Za prvé mi došli slova a za druhé mě přerušil.
"Je vlkodlak"
"Cože?" nechápal jsem.
"Katy Petrsonová je vlkodlak"
"Jo jasně dobrej fór".

"O těchto slovech nežertuji, Thomasi." Odpověděl a hbitě se postavil. Díval se mi přímo do očí, ne! Rozhodně mi nelhal, to já si to jen nechtěl přiznat. Otupěle jsem si sedl na nejbližší židli a jako v transu se ponořil do chvíle kdy se Pan Admons začal chovat divně.
"Do hajzlu."vypadlo z mě.
Christopher na mne letmo pohlédl a podal mi šálek toho odporně vonícího čaje. Já si ho vzal. Proč? Protože v tu chvíli mi to v hlavě hučelo mnohem důležitějšími věcmi než smradlavým čajem.
"Vy .. víte kde je?" ozval jsem se.
"Samozřejmě" odpověděl skoro dřív než jsem to vůbec dořekl.
"A to tady jen tak sedíte a pijete tenhle blevajs?!" pomalu se mne zase zmocňoval vztek.
"A co mám dělat?!" řekla arogantně. "Víš kolik stráží jí hlídá? Je ve své zemi, tam kam patří, má to v genech a já s tím nic nezmůžu jasný?"
Při jeho slovech jsem myslel že se jeho tělo rozletí na malé kousky, vypadal úplně jinak než jak jsem ho dosavadně znal. V očích mu bylo vidět smutek, co smutek, hrozně moc smutku a bolesti. Uvnitř jsem cítil jeho srdce jak tluče o to aby si zachoval všechny emoce pro sebe.
Vůbec bych se nedivil kdyby tím vším puklo. Z venku ale žádný smutek ani bolest nebyli, viditelné bylo jen rozčílení. Záchvěv malé, ale přesto viditelné zuřivosti. U normálního člověka by se organismus třepotal zlostí bůh ví jestli by to srdce přežilo, ale vlkodlaci dokáží skrývat své emoce, jestli to dokážu také, budu vážně šťastný.
Za minutku, dvě, se uklidnil a v obličeji by jste mu vůbec nenašli ani nejmenší důkaz o tom, že byl zlostí jemně pokrytý.
"Dokážete skrývat emoce?" zeptal jsem se hluše.
"Ano, jako jeden z mála to dokážu"
"Já myslel že to dakáží všichni".
Rozesmál se a mě se při tom vytvořil malý tlak v břiše.
"Ne, to opravdu ne, i když nejsem sám kdo to dokáže."
"Dokážu to taky?" optal jsem se opatrně, ale zřejmě to k ničemu nebylo jelikož se mi zase začal smát.
"To si nemyslím, přece jen ty jsi … jiný".
"Tím myslíte jako obyčejný?" přitom se mi trochu zvýšil hlas a cítil jsem lehké klepání mých rukou.
Vzdychl si "Ne, tím nemyslím obyčejný." Ulevilo se mi
"Počkej jak víš že umím skrývat emoce?" pronesl velmi udiveně a jeho tón nabral i starostlivý úsek.
"Cítil jsem to, to je přece normální … nebo ne?" znejistil jsem při tom - nebo ne. Zamračil se tak, až mě nepříjemně píchlo pod žebrem napětím.
"Ne, to není normální." Odpověděl a zaměřil se na určitý bod na podlaze, zřejmě přemýšlel tím způsobem že nevnímal okolí a myšlenky se snažil vyřešit nepřítomností v přítomnosti. Za ty dvě minuty jsem si všiml mých vnitřních pocitů. Čišil ze mě strach, docela dost strachu, když, já hlupák, jsem si uvědomil že asi opravdu normální nebudu. To brzo co? Nemám přece žádné geny, jsem, jak by řekli vědci, nakažený. Jenom moje tělo přijmulo jed ze zlého vlkodlaka, nic jiného se nestalo, tak proč jsem tolik odlišný, podle mého jen kvůli těm genům to nebude. Vyhnal jsem strach z hlavy, čeho se vlastně bojím? Světa kolem sebe, toho že v něm znám zatím jen pár zásad nějakého boje? Nebo že je to pro mne prostě nové a já nevím co čekat, protože upřímně jsem vážně rád změny neměl?
Nic z toho mi ten strach ale nepotvrdil. Potřásl jsem hlavou jako kdybych mohl vyklepat myšlenky pryč. No aspoň jsem je chtěl zazdít. Když jsem zvedal hlavu, zároveň toho gesto udělal i Christopher. Podíval se mi hluboko do očí a pronesl : "Zřejmě máš dar, lépe řečeno schopnost" mezi tím se usmál a než můj hlas začal vynakládat nějakou práci k tomu aby mi vůbec hlasivky dali nějaký gong, po kterém jsem mohl spustit na Pana Admonsa otázky, přerušil mne a tím taky umlčel malou paličku, která právě měla seslat potvrzující gong.
"Nevím jak to, ani já sám to nechápu, prostě je toho teď moc, měl by jsi jít domů a promyslet si to všechno, třeba se i soustředit na nějakého člena rodiny a náhodně se může stát že objevíš svoji schopnost." Odkašlal si a dodal "Až to zjistíš, můžeme jít do zakázané země."
Já ohromen, popravdě ani nevím čím jsem přikývl, hrnek položil na mramorový stolek a kráčel pryč. V podstatě jsem si připadal jako robot. Bez mozku, jen na dálkové ovládání. Bylo mi jedno že jdu v hustém dešti, vlastně jsem to, že prší, zaregistroval až v té smradlavé ulici. Nevadil mi pach, nevadili mi krysy pobíhající pod odpadky, na silnici mi nevadily troubící auta, která urychleně zastavovala, když jsem se prořítil přes silnici. Nevadilo mi vůbec nic. Ale stejně jsem měl nutkání už být doma, lehnout si do postele, pustit si písničky a nějakým štěstím, usnout.
 

6 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Špindíííra=D Špindíííra=D | 5. srpna 2010 v 18:57 | Reagovat

Já ji dáám...přileze si jako hodná neviná holčička a podivej co se to zní klubeee:D:D:Dšpindíri jednýý :-D  :-D  :-D....a dalšíí aaa rychleeee :D  :-P  :-P  8-)  8-)  :-)  :-)  :-)  :-)  :-)  :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama