Nemůžeš spát??

Chceš pusinku?:)



Image Hosted by ImageShack.us

Hrozba měsíce 3/...(zatím nevím):D
Nasuadin sen : 7/7, dopsáno
Generace vlkodlaků: 23/30, dopsáno, nezveřejněno

14. kapitola

2. srpna 2010 v 13:31 | Debbie |  Generace Vlkodlaků(můj příběh)
Bylo zatažené, brzké ráno, probudil jsem se, bylo mi skvěle
po včerejším večeru. Tešil jsem se na dnešní den kdy se budu
učit boje vlkodlaků.
Oblékl jsem se do čisté, šedé košile a vybledlých, oblíbených ryflí.
Učesal jsem si černé vlasy a trochu si je upravil.
Seběhl jsem dolů, mamka dělala snídani, skvěle voněla a já se spokojeně
usadil za stůl.
Za chvíli sešel dolů i taťka, nachystal talíře a na ně hodil sýrové topinky.
Já se do nich s chutí zakousl, krásně křupaly. Snědl jsem dvě a měl jsem pocit
že prasknu, zapil jsem to energetickým nápojem a spokojeně vyrazil do koupelny.
Znenadání do mne vrazila Rose. "Promiň" omluvila se , já se jen vlídně usmál,

popřál jí dobré ráno a pokračoval v cestě.
Opláchl jsem si obličej a vyčistil zuby, když v tom jsem zaslechl taťkův hlas:

"Thomasi, je tu Matt!"

Rychle jsem si otřel pusu a spěchal dolů, div jsem neupadl.
V mžiku jsem otvřel dveře, Matt se zazubil a vkročil bez pozvání dovnitř.
"Můžeš mi vysvětlit co se včera stalo? Celou noc mi to vrtalo hlavou." zeptal se

a já mu vysvětlil co jsem provedl za strašnou věc, ale tu záležitost s omluvou jsem zkrátil
a hned jsem se mu musel pochlubit s tím že že dnes bude můj první boj.
"Měl bych tam jí taky? A nebo raději počkat a navštívit tě až v nemocnici? zavtipkoval.
"Ha, ha, ha však se ještě budeš divit!" zamračil jsem se.
"Jak myslíš" udělal opravdu vážný obličej, ale hned jak jsem se k němu otočil zády

vyprskl v záchvat smíchu a já s ním.
Naší skvělou náladu přerušilo zvonění Mattova telefonu.
"Promiň, musím domů" řekl až rozhovor zkončil.
"Měj se" křikl jsem za ním, když už nasedl na kolo a jel pryč.
Potom jsem zalezl zpátky a šel se dívat na televizi.

            ---------------------------------------

Vyprávěno Katy:

Probudila jsem se poněkud pozdě, už bylo deset hodin a já se protáhla,
zakručelo mi v žaludku.
Měla jsem hlad, udivilo mne to, nemotala se mi hlava a nebylo mi špatně,

spokojeně jsem se oblékla do ošoupanách ryflí a zeleného trička s nápisem
MY WORLD IS CRAZY.
Seběhla jsem schody a šla si do kuchyně pro snídani, mamka s taťkou nebyli doma,

vzpomněla jsem si že mi říkali že jedou pryč, kam?, to jsem zapomněla.
Připadala jsem si tlustá, ale když jsem si přečetla knihu od Sandry Lanczové,

tak mě to hned přešlo.
Ukrojila jsem si chleba a namazala ho sýrem.
Bylo mi líto že jsem tu knihu už měla přečtenou tak rychle, ale důvod byl takový
že byla docela dost tenká a mě bavila a když člověka něco baví ani si neuvědomí
jak rychle čas plyne.
Za míň něž deset minut jsem byla najedená a měla před sebou volné odpoledne.
Co jen bud dělat? napadlo mne.
Vyšla jsem před dům a pohlédla směrem k Lewisovým, proč ne? řekla jsem si
a vykročila přes zelený trávník k jejich domu.
U domovních dveří jsem několikrát zazvonila, za chvíli mi otevřel Pan Lewis.
"Dobrý den" pozdravila jsem.
"Ahoj, jdeš zřejmě za Thomasem viď?
"Ano" odpověděla jsem.
"Počkej, zavolám ti ho" řekl s úsměvem.
Asi tak po půl minutě, vyšel ze dveří Thomas, nasadil sladký úsměv a pozdravil mne.
"Ahoj" odpověděla jsem. "Víš neměla jsem co dělat a tak mě napadlo..."
"Super nápad strašně se nudim" přerušil mě "Tak pojď dál" zvedl ruku a gestem
mi pokynul abych vešla. Když zavřel dveře, vyšel schody a já šla poslušně za ním.
V pokoji to hezky vonělo a já se posadila, potom mi řekl ať chvíli počkám a někam odešel.
Teď nastala moje chvíle, začala jsem mu prohrabávat věci, hledat něco podezřelého,
co by napovídalo o tom že má něco společného s vlkodlaky, když jsem nic nenašla,

zklamaně jsem si sedla zpátky na židly. V tu samou chvíli vešel Thomas, hodil po
mně něco lesklého a já to instinktovně chytla.
Prohlédla jsem si to - klíčky?
Překvapeně jsem nazdvihla obočí a on se šibalsky usmál.
"Naši mi dovolili aby jsme se projeli"
"Co?? Vážně! To, to je skvělý" vykulila jsem oči, ale potom
mě napadlo co když mě jen někam zaveze, tam mě sváže a dá si mě
k obědu?
NE! Dost!, to by neudělal.
Stoupla jsem si a vyšla před dům, Thomas šel hned za mnou.
Venku stál černý jeap a já hvízdla , když jsem ho uviděla.
"Chceš řídit?" zeptal se.
"No... víš já to moc neumím!" začervenala jsem se.
"Tak to tě to naučím" mrkl a já zčervenala ještě víc.
Sedla jsem si na sedadlo u spolujezdce a on mi vysvětlil funkci spojky,

jeli jsme na menší plácek kde kdysi bývalo letiště.
Zastavil a znovu se usmál(tak krásně sladce že jsem neodolala a usmála se taky)
"Teď ty" řekl a já znervozněla, vystoupila a šla si sedout na volné místo
za volantem.
"Nemáš tam rychlost a tak nemusíš mačkat spojku" vysvětloval.
Další půl hodiny jsem aspoň trochu pochopila vše co k jízdě patřilo,
jezdila jsem opatrně i když na velkém prostoru bych asi těžko do něčeho narazila.
Bavili jsme, povídali si a po dvou hodinách se vydali zpět.
Dívala jsem se na něho celou cestu - něco, nějaká síla mne k němu přitahovala,
určitě věděl že ho pozoruji, vždy se trochu usmál a odkašlal si.
Když zaparkoval, podíval se na mne krásně zelenýma očima a opět se usmál,
ještě víc nádherněji než před tím, dívali jsme se na sebe strašně dlouho,
ale nikdo náš pohled neukončil, přibližovali jsme se k sobě, muselo to vypadat komicky
a zárověň romanticky jako ve filmu.
Byli jsme od sebe sedm centimetrů, pět, tři, pár milimetrů a pak konečně---políbili jsme se.
Chytla jsem ho vzadu za krk, on udělal totéž, nevadilo nám jsetli se na nás někdo dívá.
Auto, silnice, lidé, všechno nám bylo úplně jedno.
Po chvíli jsme se od sebe nechtěně odtrhli, upírali na sebe oči a od toho nás
přerušilo odrzlé klepání na okno.
Thomas vzhlédl, byl to nějaký pán v modrém plášti, kterého jsem tady ještě neviděla.
Vystoupili jsme a Thomas ho pozdravil.
"Už na tebe tady čekám aspoň půl hodiny" řekl onen muž v modrém plášti.
Promiňtě, hned jsem tu" oznámil mu Thomas a zmizel v domovních dvěřích.
Já se na záhadného muže podívala a když se naše pohledy střetly,
cítila jsem to všechno znovu - chvíli točící se hlavu, nevolnost, klepající ruce
zase až po krásnou a bezstarostnou náladu dnešního dne.
Když jsem se zase citíla normálně, hned jsem od něj oči odtrhla.
On jakoby to prožil taky a o krok ustoupil a trochu mu pokledla čelist,
v tom se objevil Thomas .
Muž ho prudce chytl za rameno a otočil si ho směrem k němu.
Místo toho abych tam stála jsem zamumlala něco jako pozdrav na rozloučenou
a bez dalších zbytečných slov mířila pryč, do bezpečí.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama