Nemůžeš spát??

Chceš pusinku?:)



Image Hosted by ImageShack.us

Hrozba měsíce 3/...(zatím nevím):D
Nasuadin sen : 7/7, dopsáno
Generace vlkodlaků: 23/30, dopsáno, nezveřejněno

13. kapitola

2. srpna 2010 v 13:29 | Debbie |  Generace Vlkodlaků(můj příběh)
Nevydržel jsem tam sedět, těch pár věcí co jsem si přinesl, jsem si zbalil
do batohu, seběhl schody, Mattovi jsem řekl něco o tom že mi není dobře
a vyšel jsem do temné noci.
Trénoval jsem čím dál víc běh, pět minut a dům byl přede mnou.
Vešel jsem dovnitř a nakoukl do kuchyně.
Mamka si mě všimla a na tváři se jí rozzářil úsměv.
"Rozmyslel sis to?" zeptala se.
"Ne, oslavovat nebudu. dobrou noc" zabručel jsem.
Nechápavě na mě zírala, já se otočil a zmizel z jejího dohledu,

u dveří jsem pocítil tátovu vůni, stál jsem tam a nasával ji.
Otevřeli se dveře od ložnice a já se ohlédl.
Taťka na mě křikl pozdrav a já se k němu rozběhl a objal ho.
"Počkej, ať mě nerozmačkáš" smál se.
"Promiň" smál jsem se taky.
"Chodíš snad posilovat?"
"Hmr...ne teď hodně běhám"
Překvapeně povzdvihl obočí "Ty a běh? To jsem nečekal."
"Jo, já už půjdu spát, promiň že nebudu slavit s vámi." řekl jsem omluvně.
"V pořádku" mrkl, poplácal mě po zádech a vydal se ke schodům.
Šťastně jsem se za ním díval, potom vešel do svého pokoje a v duchu jsem si přál
změnit děj minulosti, kdy jsem jedinému člověku který mi mohl pomoc řekl že ho
radši zabiju.
Nevěřícně jsem nad tím zakroutil hlavou, jak jsem tohle mohl říct?!
Mrzelo mě to. Byl na mě hodný, každý jiný by se na mě vykašlal.
Poraženě jsem se svalil na postel.
Byl jsem z toho všeho unavený a zřejmě usnul.
Probudil jsem se pozdě v noci, promnul si oči a rozsvítil.
Matné, žluté světlo svítilo čím dál míň, potom párkrát zablikalo a mě pohltila černá tma.
"Skvělý" zabručel jsem. Stoupl si a s napřáženýma
rukama hledal dveře,

když se mi to povedlo, stiskl jsem ocelovou kliku a vyšel na chodbu.
Prošel jsem kolem pokoje Rose a zamířil ke schodům.
V kuchyni jsem si vyndal z ledničky plechovku coly a hltavě jsem se z ní napil,
nebyla tam takový tma jako v mém pokoji, protože v zásuvce bylo zastrčené
malé světýlko.
Otevřel jsem skříňku, kde mamka schovávala různé sladkosti.
Našel jsem tam skořicový moučník a s chutí jsem se do něho zakousl.
K němu jsem popíjel colu, vyšla z toho divná chuť, ale mně chutnala.
Až jsem dojedl a dopil, šel jsem se nadýchat čerstvého zduchu.
Třikrát jsem se zhluboka nadechl, krásný pocit když se mi do plic dostal
čerstvý, večerní vzduch.
Znovu jsem is vzpomněl na to, co jsem udělal, trápilo mne to hodně, dokonce
i víc než když se se mnou nebavila celá rodina.
Povzdechnutí, které mi vyšlo z úst, bylo utrápené i slepý by poznal
že vedle něho stojí smutný, ukrutně ztápený člověk, mučící se vlastní blbostí.
Sedl jsem si na mokrý, studivý trávník, všude panovalo ticho a já se cítil sám,
maličkatý jako mravenec.
"Nech už toho fňukání" uslyšel jsem hlas za mými zády.
Urychleně jsem se otočil a za mnou stál šklebící se Pan Admons.
"Já...no...totiž" vykoktal jsem.
"Ty řeči si taky odpusť" rozesmál se.
"No... prostě... je mi to líto" při těchto slovech jsem zčervenal jako rak.
Pan Admons se dojatě uklonil. Potom mě poplácal po zádech a řekl: "Cítil jsem tvou bolest" mrkl.
Já nechápal a než jsem se stačil na cokoli zeptat pokračoval.
"Jdi spát, zítra začneme s trénikem"
Překvapilo mě to, konečně budu umět bojovat, Thomas Roberts Lewis - neporazitelný vlkodlak, to ještě generace uvidí co jsem zač, honilo se mi hlavou.
Zmateně jsem se rozhlédl, Pan Admons si znuděně kopal na silnici s kamínky,

když přestal popřál mi dobrou noc a zmizel za menším kopcem, kam než jsem došel,

silnice byla znovu prázdná jako předtím.
Já unaveně
došel do postele, na tmu
si moje oči už přivykli
a když jsem ležel v měkké , přívětivé posteli , v duchu jsem se radoval, pak mě přemohla
únava a já spokojený, opustil realitu.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama