Nemůžeš spát??

Chceš pusinku?:)



Image Hosted by ImageShack.us

Hrozba měsíce 3/...(zatím nevím):D
Nasuadin sen : 7/7, dopsáno
Generace vlkodlaků: 23/30, dopsáno, nezveřejněno

12. kapitola

2. srpna 2010 v 13:29 | Debbie |  Generace Vlkodlaků(můj příběh)
Patnáct minut dusícího ticha.
Nikdo z nás nepromluvil ani slovo, televizi jsme vypnuli, zřejmě jsme byly moc rozrušení na poslouchání dalších zpráv.
Každý z nás se zabýval svými myšlenkami, z toho nás probudilo klepání
na dveře u balkonu.
Překvapeně jsme se na sebe podívali. Matt zakroutil hlavou ať tam
nechodím, ale má tvrdohlavá povaha mě spíš vybýzela k otevření.
Odhrnul jsem závěs a zmateně povzdvihl obočí, potom jsem bez
váhání odemknul a donitř vešel muž v tmavě modrém plášti.
Matta to tolik nepřekvapilo jako mě, pořád seděl zamyšleně na posteli.
Pan Admons si sedl na nejbližší židli.
"Už to víte, jak vidím" řekl
"Jo...přijdou sem?" zeptal jsem se.
"Určitě" kývl.
"Malou věc jsem u toho vyprávění vynechal"
Než jsem stačil cokoli říct pokračoval.
"Nestal jsi se vlkodlakem jen proto že tě poranil jiný, takhle proces nechodí,
každý kdo je vlkodlak to měl v genech, nikdo je nezranil jako tebe - ty jsi byl první
komu se to stalo".
Tupě jsem na něj zíral s otevřenou pusou. "To jako chcete říct že nejsem pravý vlkodlak?" mračil jsem se.
"To jsem neřekl!" ohradil se, ale pořád udržoval vážný obličej.
"Takže si to myslí ostatní?" zeptal jsem se znechuceně.
Nepatrně, skoro neznatelně kývl. Já poraženecky a zárověň naštvaně sklopil oči.
Matt nás mezitím jen poslouchal a díval se chvíli na mě a pak na Pana Admonse,

když viděl že je navíc, stoupl si, zamumlal něco o tom že má hlad a odešel.
"Blíží se sem docela rychle, přes den odpočívají a připravují se na noční běh" řekl.
"Více času tráví spíš jako vlkodlaci než jako lidé, ale to neznamená že neumí

bojovat se zbraněni, ovšem my takový boj máme radši.
"Já s tím nemám nic společného" ohradil jsem se.
Překvapeně vzhlédl "Jak to myslíš?"
"Když si o mě cělá generace myslí že jsem falešný, nebudu s nimi bojovat,
klidně budu bojovat proti" odkašlal jsem si "Lepší když zemřete VY než ONI".
Pak Admons tohle opravdu nečekal, znechuceně si stoupl, vešel na balkon, ledovýma očima se na mě podával a řekl : "Nevíš co říkáš!", potom se přehoupl přes zábradlí
a skočil dolů.
Já tam zůstal sedět a přemítat o té špatnosti co jsem vypustil z úst.

                        -------------------------------------------------

Vyprávěno Katy:

Uř tři dny přemítám o Thomasovu zranění, ale nemůžu se soustředit.
Mám horečky, zvracím a bojím se jestli nemám rakovinu nebo něco takového.

Zní to směšně, ale když si uvědomím kolikrát mě tenhle život donutil
skoro k šílenství - zrovna teď opravdu nechci umřít.
Přesně za dva a půl dne bude úplněk, věděla jsem o Thomasovi věci, které kdybych někomu řekla, určitě by mě dali hned zavřít do blázince.
Ty zprávy v Prestnu mě vyvedli z míry ještě víc, hned jak jsem to zjistila otočil se mi žaludek, nezvracela jsem - neměla jsem co!
Na pravém rameni se mi začla objevovat černá skvrna. byla nepravidelná a často zahnutá. Mamce ani taťkovi jsem o tom nic neřekla - bála jsem se.
Ale co když jenom přeháním a chytla jsem jen nějakou vyrozu.
Seděla jsem na parapetu okna a pozorovala měsíc, když jsem ho sledovala nabývala ve mně energie - rozlila se v nohách a postupně stoupala až dosáhla celého těla.
Rozklepané ruce se hned klepat přestaly a moje motající hlava okamžitě zkončila v činnosti.
Když se ale moje oči přesunuli z měsíce na dům Lewisových vše se změnilo

- klepající ruce, bolestivá motající se hlava, nechuť v puse a křeče v žaludku,
bylo mi na zvracení vždy jsem si radši otevřela dveře do koupelny - naštěstí mi jí rodiče nechali pro sebe.
Odtrhla jsem oči ode dveří a přesunula svůj zrak na dům sousedů, prvně na zadní dveře
u domu a potom na tmavou postavu, která se k nim blížila, zaostřila jsem
zrak, když se přiblížila dostatečně poznala jsem ji, byl to Thomas, žaludek mi
zakňučel na souhlas. Potom se rozechvěl, motající hlava se začala vymykat kontrole,

slezla jsem z parapetu a přehoupla se na postel, jen jsem zavřela oči,

začalo mi být ještě hůř, z úst mi vycházelo kňučení a z očí mi stékaly slzy
a dopadali na zářivě modré povlečení.
Otevřeli se dveře a já instinktivně zalezla pod peřinu.
"Katy, zlatíčko, nemáš hlad?" ozval se matčin hlas.
"Ne mami" odpověděla jsem přidušeným hlasem.
"Není ti něco?" zeptala se ustaraně.
"Ne mami" odpověděla jsem znovu, ale aby to neznělo podezřívavě dodala jsem :
" Jsem unavená, dobrou noc"
Mamka pochopila a tiše odešla. Já odhrnula peřinu, málem jsem se udusila - Fuj!
Sedla jsem si a vyslekla se do spodního prádla, do rukou jsem si vzala čístý a šla
do koupelny.
Velký, tmavý a útulný sprchový kout na mě přívětivě zíral, já do něho
zalezla, pečlivě zavřela a pustila vodu.
Uklidnila mě, vrčením, jak triskala a narážela mi do ramen.
Po osprchování jsem zalezla do postele a překvapivě - usla.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama