Nemůžeš spát??

Chceš pusinku?:)



Image Hosted by ImageShack.us

Hrozba měsíce 3/...(zatím nevím):D
Nasuadin sen : 7/7, dopsáno
Generace vlkodlaků: 23/30, dopsáno, nezveřejněno

10. kapitola

2. srpna 2010 v 13:23 | Debbie |  Generace Vlkodlaků(můj příběh)
Dům úplně vzadu vypadal na to že se každou chvíli zhroutí jako hromada kostek.
Vyšli jsme nahoru po vrzajících schodech které vedli k dřevěným dveřím.
Pan Admons je odemkl pouhým mávnutím ruky a vyzval nás dovnitř.
Byt vypadal veselý, když do něj malými okny proplouvaly paprsky slunce.
Teď už jsme s Mattem seděli na béžově zbarvené pohovce.
Matt se tvářil tak, že jsem myslel že se každou chvíli pozvrací.
"Jsi v pohodě?" chtěl jsem se ujistit radši předem, abych potom nemusel
žádat pana Admonsa aby mi ukázal cestu na záchod. V duchu jsem se Mattovi smál,
vypadal jako Rose když jsem jí někdy vyděsil svým přehaným chováním.
"Já…jasně" polkl.
"Neděs se mě" objevil se ve dveřích pokoje pan Admons. Koukl se na něj a pobaveně
dodal "Já tě nekousnu" a potom obrátil svůj zrak na mě.
"Co tvoje rány?"
"Jsou zahojené" odpověděl jsem a jeho to zřejmě nepřekvapilo.
"Výborně" zatleskal, přišel ke mně a poplácal mě po rameně.
Nemotorně jsem se zazubil.
Potom si přistrčil dřevěnou židli naproti nám.
"Takže měl bys vědět pár podrobností" zvážněl, ale hned jak uviděl Matta zase se zasmál a svůj
obličej
změkčil.
"Myslím že toho o vlkodlacích vím už dost" oznámil jsem a skoro v mém hlase bylo slyšet naštvané rozhodnutí mé tvrdohlavosti.
"Myslíš?" ušklíbl se.
"No vždyť v tom nic moc není, sou to tvorové kteří zabíjejí pro radost!"
"Tak to zadrž!" okřikl mě "My jsme jiný, sice se živíme lidmi, ale jenom těm co patří do pekla".
Chvíli jsem myslel že na mě skočí a krvavě mě zabije, ale hned mě to přešlo, když se zase přátelsky usmál.
"Nechci tě vylekat, ale pravdu ti říct musím, teď patříš k nám. "Co sis myslel vlkodlaci jsou
velmi hrdí na to že jich přibývá a ještě ke všemu takhle divně. Potom nasadil překvapivý pohled.
"Víš byla doba kdy vlkodlaci málem vymřeli, kdyby nezasáhl nejvyšší z nejvyšších a

nepřišel nám na pomoc, potom by se počet pořád zmenšoval, ale vyskytl se ještě jeden problém,
a to naši protivníci, tenkrát přišli ze severu, byli jich stovky, generace ani nikdo jiný o nich nic nevěděl.
Člověk který nás tehdy zachránil řekl že mír nastane tehdy až se do toho vloží obyčejný smrtelník z řad vlkodlaků.
Čekali jsme tisíce let a teď najednou se objevíš ty, nikdo z nás nevěděl co si o tobě myslet,
já sám jsem jim tu legendu zopakoval, ale nikdo mi nevěřil a tak jsem generaci navrhl že tě zkusím vycvičit a dokážu jim co v tobě je."
Dořekl a upjatě se mi podíval do očí, asi čekal co mu na to řeknu, ale já jen mlčel a
srovnával jsem si to v hlavě.
"Já… já to znám trochu jinak" ozval se po pětiminutové odmlce Matt.
Admons na něj upřel oči a zkřivil
ústa do podivného úšklebku "Tak povídej" vyzval ho.
Matt spustil skoro podobnou historku , akorát řekl jinak tu část jak přišly "naši protivníci'".
Pověděl že je ten muž s velkou mocí znal.
Admons nakrčil čelo a zašklebil se, "Jo to říkali."
"Kdo?" zeptal jsem se.
Naši pokrevní příbuzní , mají stejné geny jako mi je jich škoda, vládnul
jim jeden ze dvou
bratrů, jmenoval se Peter." Řekl tiše že jsem ho sotva slyšel. Ale teď jim vládne velmi protivná ženská.
"A vy nevíte kdo mě napadl?" optal jsem se zvědavě proto abych změnil téma.
"Vím" odpověděl suše. Ale myslím že by ti to
k ničemu nebylo kdybych ti to řekl, až bude ten právý čas, až budeš vycvičený , dozvíš se to." Polkl a zhluboka se nadechl aby dokončil větu.
…"Ale ten největší problém bude teprve před tebou, nebude ti stačit jenom umět bojovat, ale i
dokázat…..zabíjet". To všechno říkal s klidem a díval se při tom do mých očí naplněnými obavami.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama