Nemůžeš spát??

Chceš pusinku?:)



Image Hosted by ImageShack.us

Hrozba měsíce 3/...(zatím nevím):D
Nasuadin sen : 7/7, dopsáno
Generace vlkodlaků: 23/30, dopsáno, nezveřejněno

Srpen 2010

Jesse MacCartney

11. srpna 2010 v 19:40 | Debbie |  Jesse MacCartney
jess.
Ke stažení zde
Ke stažení zde
jess.
jess.
jess.

17. kapitola

5. srpna 2010 v 17:32 | Debbie |  Generace Vlkodlaků(můj příběh)
Radši jsem ani neobědval, bál jsem se že to ze mě Pan Admons vymlátí, když mi cestou domů vysvětloval snad dalších třicet výpadů, který jsem si fakt neměl šanci zapamatovat. Šel jsem se jen tak podívat z okna a nedoufal že uvidím něco zajímavého, ale opak byl pravdou.
Před Katiným domem se to hemžilo policisty a mně se sevřel žaludek. Zrychlil se mi dech a bez rozmýšlení jsem skočil z okna, dopad se mi zdařil a já
se bez váhání rozběhl je Katiinu domu.
"Co se stalo?" křičel jsem na policistu, který si mě přísně změřil pohledem.
"A ty jsi kdo?"
"Přítel Katy Petersonové" vyletělo ze mě.
"Můžu ti říct jen to, že se od rána pohřešuje".
Udělalo se mi špatně a zřejmě jsem musel hrozně zblednout, protože policajt rychle dodal:"Neboj, určitě jí najdeme, nemůže být daleko." Já jeho hlas ale nebral vážně, věděl jsem že jí nenajdou. Jisté přesvědčení v mé hlavě mi prozradilo i to že není v tomto světě.
Nevnímal jsem okolí a běžel jsem tou nejvyšší rychlostí jakou bylo možno. Najednou jako kdybych znal cestu k Panu Admonsovi už léta. Kolem křiklavě modrého domu s malými okny, potom krásně zelený trávnkí, který se už na vzdálenost sto metrů nedal přehlédnout, odbočka vpravo - špinavá ulice kde se to hemžilo odpady a různými výpary - Na konci ulice odbočka vlevo, přes silnici a menší fontánku až k rozbouranému plotu, potom podél něho, kde byl vystřídán kamennou
zdí a brankou kde byl nápis Even Street. Tak konečně. Dolní dveřejím rozrazil a vybíhal schody po kolika mi to šlo. Ani jsem se nerozmýšlel klepat a vtrhl jsem dovnitř.
Christopher seděl zrovna na pohovce a popíjel podle vůně, čas s rumem - fuj!
"Věděl jste to!" rozkřikl jsem se. "Mohl jste tomu zabránit! Poznal jste že něco není v pořádku, mohl jste … mohl". Za prvé mi došli slova a za druhé mě přerušil.
"Je vlkodlak"
"Cože?" nechápal jsem.
"Katy Petrsonová je vlkodlak"
"Jo jasně dobrej fór".

"O těchto slovech nežertuji, Thomasi." Odpověděl a hbitě se postavil. Díval se mi přímo do očí, ne! Rozhodně mi nelhal, to já si to jen nechtěl přiznat. Otupěle jsem si sedl na nejbližší židli a jako v transu se ponořil do chvíle kdy se Pan Admons začal chovat divně.
"Do hajzlu."vypadlo z mě.
Christopher na mne letmo pohlédl a podal mi šálek toho odporně vonícího čaje. Já si ho vzal. Proč? Protože v tu chvíli mi to v hlavě hučelo mnohem důležitějšími věcmi než smradlavým čajem.
"Vy .. víte kde je?" ozval jsem se.
"Samozřejmě" odpověděl skoro dřív než jsem to vůbec dořekl.
"A to tady jen tak sedíte a pijete tenhle blevajs?!" pomalu se mne zase zmocňoval vztek.
"A co mám dělat?!" řekla arogantně. "Víš kolik stráží jí hlídá? Je ve své zemi, tam kam patří, má to v genech a já s tím nic nezmůžu jasný?"
Při jeho slovech jsem myslel že se jeho tělo rozletí na malé kousky, vypadal úplně jinak než jak jsem ho dosavadně znal. V očích mu bylo vidět smutek, co smutek, hrozně moc smutku a bolesti. Uvnitř jsem cítil jeho srdce jak tluče o to aby si zachoval všechny emoce pro sebe.
Vůbec bych se nedivil kdyby tím vším puklo. Z venku ale žádný smutek ani bolest nebyli, viditelné bylo jen rozčílení. Záchvěv malé, ale přesto viditelné zuřivosti. U normálního člověka by se organismus třepotal zlostí bůh ví jestli by to srdce přežilo, ale vlkodlaci dokáží skrývat své emoce, jestli to dokážu také, budu vážně šťastný.
Za minutku, dvě, se uklidnil a v obličeji by jste mu vůbec nenašli ani nejmenší důkaz o tom, že byl zlostí jemně pokrytý.
"Dokážete skrývat emoce?" zeptal jsem se hluše.
"Ano, jako jeden z mála to dokážu"
"Já myslel že to dakáží všichni".
Rozesmál se a mě se při tom vytvořil malý tlak v břiše.
"Ne, to opravdu ne, i když nejsem sám kdo to dokáže."
"Dokážu to taky?" optal jsem se opatrně, ale zřejmě to k ničemu nebylo jelikož se mi zase začal smát.
"To si nemyslím, přece jen ty jsi … jiný".
"Tím myslíte jako obyčejný?" přitom se mi trochu zvýšil hlas a cítil jsem lehké klepání mých rukou.
Vzdychl si "Ne, tím nemyslím obyčejný." Ulevilo se mi
"Počkej jak víš že umím skrývat emoce?" pronesl velmi udiveně a jeho tón nabral i starostlivý úsek.
"Cítil jsem to, to je přece normální … nebo ne?" znejistil jsem při tom - nebo ne. Zamračil se tak, až mě nepříjemně píchlo pod žebrem napětím.
"Ne, to není normální." Odpověděl a zaměřil se na určitý bod na podlaze, zřejmě přemýšlel tím způsobem že nevnímal okolí a myšlenky se snažil vyřešit nepřítomností v přítomnosti. Za ty dvě minuty jsem si všiml mých vnitřních pocitů. Čišil ze mě strach, docela dost strachu, když, já hlupák, jsem si uvědomil že asi opravdu normální nebudu. To brzo co? Nemám přece žádné geny, jsem, jak by řekli vědci, nakažený. Jenom moje tělo přijmulo jed ze zlého vlkodlaka, nic jiného se nestalo, tak proč jsem tolik odlišný, podle mého jen kvůli těm genům to nebude. Vyhnal jsem strach z hlavy, čeho se vlastně bojím? Světa kolem sebe, toho že v něm znám zatím jen pár zásad nějakého boje? Nebo že je to pro mne prostě nové a já nevím co čekat, protože upřímně jsem vážně rád změny neměl?
Nic z toho mi ten strach ale nepotvrdil. Potřásl jsem hlavou jako kdybych mohl vyklepat myšlenky pryč. No aspoň jsem je chtěl zazdít. Když jsem zvedal hlavu, zároveň toho gesto udělal i Christopher. Podíval se mi hluboko do očí a pronesl : "Zřejmě máš dar, lépe řečeno schopnost" mezi tím se usmál a než můj hlas začal vynakládat nějakou práci k tomu aby mi vůbec hlasivky dali nějaký gong, po kterém jsem mohl spustit na Pana Admonsa otázky, přerušil mne a tím taky umlčel malou paličku, která právě měla seslat potvrzující gong.
"Nevím jak to, ani já sám to nechápu, prostě je toho teď moc, měl by jsi jít domů a promyslet si to všechno, třeba se i soustředit na nějakého člena rodiny a náhodně se může stát že objevíš svoji schopnost." Odkašlal si a dodal "Až to zjistíš, můžeme jít do zakázané země."
Já ohromen, popravdě ani nevím čím jsem přikývl, hrnek položil na mramorový stolek a kráčel pryč. V podstatě jsem si připadal jako robot. Bez mozku, jen na dálkové ovládání. Bylo mi jedno že jdu v hustém dešti, vlastně jsem to, že prší, zaregistroval až v té smradlavé ulici. Nevadil mi pach, nevadili mi krysy pobíhající pod odpadky, na silnici mi nevadily troubící auta, která urychleně zastavovala, když jsem se prořítil přes silnici. Nevadilo mi vůbec nic. Ale stejně jsem měl nutkání už být doma, lehnout si do postele, pustit si písničky a nějakým štěstím, usnout.

16. kapitola

4. srpna 2010 v 16:28 | Debbie |  Generace Vlkodlaků(můj příběh)
Divné sny, křičím, bojím se, utíkám a nakonec…..padám, do hloubky, do tmy, do pekla. Probudím se, udýchaná, zpocená, prohrábnu si vlasy rozklepanou rukou, zase si lehnu, jen zavřu oči sny se vracejí, rychle je otevřu, nestihla jsem to, sny mě pohltili.
Bolest, v pravé noze, probouzím se vlastním křikem. Odhrnu peřinu, krvácí mi noha. Panikařím, prudce vydechuji. Z očí mi stékají slzy. Rychle si nohu obvážu látkou. Jdu k oknu.
Slyším hlas "Pomoc nám Katy" šeptání mě přitahuje čím dál víc. Otevírá okno, hlas mne strhl dolů. Padám, přesně jako ve snu.

Otevřu oči, ležím na posteli, nic mi není, napadlo mne. Hnusný sny, proklínala jsem je v duchu. Odhrnula jsem peřinu a vykročila k oknu. Otevřela jsem ho, nic zvláštního se nestalo, příjemný vánek ovál kolem mě. Já ho nadšeně vdechla. Chvíli jsem tam jen tak stála a dívala se na černou oblohu. PO chvíli mne to přešlo a chtěla jsem zavřít, přivírala jsem okno, to se ale znenadání zaseklo, nešlo zavřít a tak jsem ho zase otevřela abych viděla čemu zavření okna překáží. Zarazila jsem se, uviděla jsem černou osobu, krčící se přesně pod výklenkem dveří do sklepa. Vyděšeně jsem ucukla, při tom se postava napřímila a promluvila "Zdravím vás paní" řekla. Já se štípla abych se přesvědčila jestli to není další sen.
Nic, neprobudila jsem se a tak jsem té postavě (podle hlasu mužský) odpověděla : "Dobrý večer, kdo … jste??"
"Rozhodně ne nepřítel" odpověděl.
"Jak to myslíte? Nechápala jsem.
"Všechno se brzy dozvíte" usmál se.
"Promiňte asi jste.."
"Už žádné další otázky" utvrdil mě. "Teď vás prosím pojďte se mnou".
Když to vyslovil, couvla jsem od okna, v mžiku stál přede mnou. Začla jsem se bát, ale když se zase usmál, moje obava klesla. Blížil se ke mně a pošeptal mi do ucha "To vy jste vyvolená, ne on".
V tu chvíli jsem přesně nevěděla co tím myslí, ale neměla jsem čas se tím zabývat , protože mě chytl kolem pasu a vyskočil se mnou oknem do tmavě noci. Sevřel se mi žaludek. Trhalo to se mnou z jedné strany na druhou. Cítila jsem strašně velký tlak. Jako bych se ztrácela a znovu objevovala, všude kolem se to míhalo různými místy. Až pak, vynořili jsme se v prázdné smradlavé ulici.
Ještě mě ani nepustil a řekl " Jsme tu špatně" a hned to začalo na novo.
Další místa míhající se kolem. Až potom to správné, nevím jak jsem to poznala, ale určitě to bylo ono. Zarostlé ulice se krčili aby je hustá mlha nepohltila. Vydali jsme se na cestu a velmi zrychlili, už jsem se radši na nic neptala. Pokud se dalo, co nejvíc jsme se vyhýbali hlavním ulicím a poršmejkávali se jenom postranními uličkami a průchody, až se konečně vynořili u malých kamenných schodů.

Muž, nebo spíš chlapec , jak jsem si teď všimla v podivném světle něčeho krásného, byl velmi mladý asi tak jen o dva roky starší než já. To podivné světlo připlulo až k nám a sedlo si mi to na ruku, nehřálo spíš příjemně chladilo, byla jsem tím fascinovaná, padli jsme si s tím podivným světýlkem do oka, po pár minutách se vzneslo a odplulo za ostatními.
Chlapec co mne sem přivedl už čekal u brány a zajímavě si mě prohlížel. Rychle jsem vyběhla posledních pár schodů směrem k němu a chabě se a něj usmála.
"Vítám vás na našem sídle" upřel na mne oči.
"No víte … " začala jsem, ale on mě v mžiku přerušil.
"Na vaše otázky se vám dostanou odpovědi."
Vyšli jsme menší kopec a před námi, z ničeho nic, se zjevil velikánský kamenný hrad. Velká brána se otevřela a kolem nás ovál proud chladného větru. Vstoupila jsem na kamennou, vlhkou podlahu a pokračovala na velké prázdné náměstí. Cítila jsem chlapcův pohled na mých zádech a promluvila.
"A jak se vlastně jmenuješ?"
"Nicolas" odpověděl.(Skoro jsem se divila že neřekl ať mlčím).
"A dál?" zeptala jsem se netrpělivě.
"Admons".

15. kapitola

3. srpna 2010 v 13:34 | Debbie |  Generace Vlkodlaků(můj příběh)
Překvapilo mne když se ke mně Katy stavila. Bylo to s ní skvělé odpoledne,

Ale když mi Pan Admons svým chováním ke Katy oznámil že se mu vůbec

Nelíbí, stuhnul jsem a ani jsem se s ní nestačil rozloučit.
Bylo to asi nějak takhle : když jsem vracel klíčky, ucítil jsem špatný pocit, horší

než co jsem kdy cítil - bylo to studené, mrtvé a zlé - něco jako smrt. Přešlo mne to po pár minutách, když jsem se vracel Pan Admons mě prudce chytl za ruku a tím mi naznačil že se něco děje, taky tím že vrhl vražedný, ale zároveň zajímavý pohled na udivenou Katy, potom rychle promluvil že je na čase jít, otočil se a mně nezbývalo nic jinýho než se šourat za ním.
Zastavili jsme se asi tak dva kilometry od našeho domu. Na zelené louce, která jako by

neměla konce, uprostřed byli zapíchnuté dva meče lesknoucí se do sluneční záře, když jsme k nim došli, Pan Admons si jeden vytáhl a mávl s ním do vzduchu. Pobídl mne ať si vezmu

ten druhý a já
se s hrdostí chytl rukojeti, ale nečekal jsem jeho velkou tíhu a musel jsem si pomoct druhou rukou, abych ho vůbec zvedl. Pan Admons se lehce zasmál, když viděl jak mi to jde.
"Výpadů je několik" poučil mne "I když si bojovník někdy máchá mečem jak se mu zlíbí, takže tě nebudu učit nějaká složitá tvrzení, prostě po mne zopakuješ co ti ukážu a budeš se snažit co nejvíce si to zapamatovat."
Takže jsem se po celý zbytek pobytu na louce věnoval spíš svému mozku než tomu jestli dobře držím meč a nevyvracím ho do strany.
Jednou v souboji jsem vážně myslel že mne jeho meč propíchne , ale vždy jsem se kvapně vyhnul, avšak jednou jsem to štěstí neměl, když jsem zrovna nedával pozor Chrisopher po mne máchl mečem a já ho jen tak tak vykryl, ale to se mi vymstilo jelikož můj meč odrazil a ten se odkutálel aspoň tři metry ode mě. Ten jeho mi přiložil na můj krk a já se vzdal.
"Nikdy se nesmíš vzdát" upozornil mě tvrdě.
"Nějak jsem … neměl na výběr" vydal jsem ze sebe udýchaně.
"Vždy si může vybírat" oznámil "Boje beze zbraní jsou účinnější, tak stávej, prát se snad umíš." mrkl.
Já si stoupl a připravil si před sebe pěsti.
"Hmr… co to děláš?" zeptal se, když jsem se ještě ke všemu začal pohupovat ze strany na stranu. Až pak mi došlo jak směšně musím vypadat a hned jsem toho nechal. Ale než jsem se stihl vzpamatovat, ucítil jsem strašnou bolest, padl jsem na zem a začal vykašlávat krev a s ní i jeden můj zub.
"Kruci … proč, proč jste to udělal?" mumlal jsem ochromeně.
"Naučit se bojovat, bolestivé je a jestli ti chybí ten zub, do zítřka doroste". Konstatoval klidně.
Já se mezi tím zvedl. Chtěl jsem se k němu otočit čelem, ale on mi to zkazil tím že se proti mně vrhl a nabral mne jako beran.Já se začal soustředit a úderama na hlavu, jsem ho ze sebe pomalu dostával. Bez myšlenkovitě jsem chtěl zasáhnou jeho levou tvář, bohužel se mi to nepovedlo. Chytil mi ruku a otočil jí tak moc proti až mi vykloubil rameno.
Zařval jsem a znovu padl na zem. Zkroucenou ruku jsem nechal ležet volně podél těla. Tekly mi slzy, kňučel jsem bolestí a druhou rukou se zarýval do země jako by mi to mohlo pomoct.
"Stávej!" poručil mi Pan Admons. Bylo mi na zvracení, zelená louka se semnou houpala sem a tam.
"Asi, budu zvracet" řekl jsem a bezvládně svěsil hlavu k zemi, muselo to zapůsobit neuvěřitelně věrohodně, protože Pan Admons ke mně rychle přiběhl. Až byl nakloněný přesně nade mnou, prudce jsem zvedl pravou nohu a udeřil ho mezi nohy. Nedával pozor a to já potřeboval, zasáhl jsem ho do těla, něco křuplo, ale já tomu nevěnoval příliš velkou pozornost. Potom jsem ho velmi tvrdě uhodil do čelisti, a nakonec jsem ho nakopl někam pod žaludek.
Vyčerpaně padl k zemi a já se začal usmívat.
"Konec boje" prohlásil přidušeně. Sedl si a já vedle něj.
"Zlomil jsi mi žebro" řekl s údivem.
"Jo a vy mně vykloubil rameno" stěžoval jsem si.
"Takže zatím jedna, jedna." usmál se.
Chybí mi zub" řekl jsem naštvaně a ukázal na bílou věc v trávě.
"Já mám posunutou čelist a málem zlomenou pánev" po těchto slovech si čelist nahodil zpátky. Překvapeně jsem se prohlédl. "Nic víc mi není"
"Prohrál jsem" řekl sklesle "Dobře" pochválil mě " Teď ti zpravím to rameno" dodal a já jsem se ušklíbl, ale než jsem mohl zaprotestovat prudce mi s celou rukou škubl a já zase zařval a trochu se mi začala motat hlava. Po pár minutách odpočinku mě rameno bolet přestalo. Málem jsem zapomněl že máme uzdravovací schopnosti, no i když jakoby ti někoho překvapilo. "Fajn, dnešní výcvik je u konce, tak pojď" zvedl se a kráčel směrem odkud jsme přišli. Já šel spokojeně vedle něho. "Můžu se vás na něco zeptat?" prolomil jsem směšné ticho kolem.
"Hm?" zabručel Pan Admons.
"Počítá se i kopanec mezi nohy?" rozchechtal jsem se a Pan Admons na mne nasadil vražedný pohled. Potom se začal smát a spiklenecky dodal "Počkej zítra" a já škodolibě řekl "Nemůžu se dočkat".



Avril Lavigne

2. srpna 2010 v 14:04 | Debbie |  Avril Lavigne
Ke stažení Tady



avril

avril2
Stahuj Zde
svatba
lavigne

Miley Cyrus

2. srpna 2010 v 14:02 | Debbie |  Miley Cyrus

 Stahuj zde


miley-cyrus
cyrus
Stahuj Zde
miley2
miley

Selena Gomez

2. srpna 2010 v 13:59 | Debbie |  Selena Gomez
Stahuj zde
sel.



Stahuj zde
selena
gomez



sel.2

Vtipy

2. srpna 2010 v 13:50 | Debbie
1)U psychiatra:

"A od kdy máte pocit, že jste žába?"

"Od té doby, co jsem přestal být čápem."



2)Policajti vyšetřují smrt babky, která se během Vánoc zadusila rybí kostí.

Dědka se ptají:

"Dědo a to jste neviděl, že se babka dusí?"

"Cóó? Já blbě slyším!!!!"

"Ptáme se vás, zda jste neviděl, že se babka dusí?"

"Já jsem jen viděl, že stále otvírá ústa a koulí očima jak kapr a tak jsem si myslel, že jen zpívá koledy..."




3)Pan učitel píše na tabuli vzorec HO2 a ptá se podřimujícího Petra co je to za vzorec? -Petr koktá:,,Pane učiteli mám to na jazyku". -Tak to honem vyplivni ,protože to je kyselina.



Zdroj ZDE který se vám nejvíc líbí pište do komentářů:)

14. kapitola

2. srpna 2010 v 13:31 | Debbie |  Generace Vlkodlaků(můj příběh)
Bylo zatažené, brzké ráno, probudil jsem se, bylo mi skvěle
po včerejším večeru. Tešil jsem se na dnešní den kdy se budu
učit boje vlkodlaků.
Oblékl jsem se do čisté, šedé košile a vybledlých, oblíbených ryflí.
Učesal jsem si černé vlasy a trochu si je upravil.
Seběhl jsem dolů, mamka dělala snídani, skvěle voněla a já se spokojeně
usadil za stůl.
Za chvíli sešel dolů i taťka, nachystal talíře a na ně hodil sýrové topinky.
Já se do nich s chutí zakousl, krásně křupaly. Snědl jsem dvě a měl jsem pocit
že prasknu, zapil jsem to energetickým nápojem a spokojeně vyrazil do koupelny.
Znenadání do mne vrazila Rose. "Promiň" omluvila se , já se jen vlídně usmál,

popřál jí dobré ráno a pokračoval v cestě.
Opláchl jsem si obličej a vyčistil zuby, když v tom jsem zaslechl taťkův hlas:

"Thomasi, je tu Matt!"

Rychle jsem si otřel pusu a spěchal dolů, div jsem neupadl.
V mžiku jsem otvřel dveře, Matt se zazubil a vkročil bez pozvání dovnitř.
"Můžeš mi vysvětlit co se včera stalo? Celou noc mi to vrtalo hlavou." zeptal se

a já mu vysvětlil co jsem provedl za strašnou věc, ale tu záležitost s omluvou jsem zkrátil
a hned jsem se mu musel pochlubit s tím že že dnes bude můj první boj.
"Měl bych tam jí taky? A nebo raději počkat a navštívit tě až v nemocnici? zavtipkoval.
"Ha, ha, ha však se ještě budeš divit!" zamračil jsem se.
"Jak myslíš" udělal opravdu vážný obličej, ale hned jak jsem se k němu otočil zády

vyprskl v záchvat smíchu a já s ním.
Naší skvělou náladu přerušilo zvonění Mattova telefonu.
"Promiň, musím domů" řekl až rozhovor zkončil.
"Měj se" křikl jsem za ním, když už nasedl na kolo a jel pryč.
Potom jsem zalezl zpátky a šel se dívat na televizi.

            ---------------------------------------

Vyprávěno Katy:

Probudila jsem se poněkud pozdě, už bylo deset hodin a já se protáhla,
zakručelo mi v žaludku.
Měla jsem hlad, udivilo mne to, nemotala se mi hlava a nebylo mi špatně,

spokojeně jsem se oblékla do ošoupanách ryflí a zeleného trička s nápisem
MY WORLD IS CRAZY.
Seběhla jsem schody a šla si do kuchyně pro snídani, mamka s taťkou nebyli doma,

vzpomněla jsem si že mi říkali že jedou pryč, kam?, to jsem zapomněla.
Připadala jsem si tlustá, ale když jsem si přečetla knihu od Sandry Lanczové,

tak mě to hned přešlo.
Ukrojila jsem si chleba a namazala ho sýrem.
Bylo mi líto že jsem tu knihu už měla přečtenou tak rychle, ale důvod byl takový
že byla docela dost tenká a mě bavila a když člověka něco baví ani si neuvědomí
jak rychle čas plyne.
Za míň něž deset minut jsem byla najedená a měla před sebou volné odpoledne.
Co jen bud dělat? napadlo mne.
Vyšla jsem před dům a pohlédla směrem k Lewisovým, proč ne? řekla jsem si
a vykročila přes zelený trávník k jejich domu.
U domovních dveří jsem několikrát zazvonila, za chvíli mi otevřel Pan Lewis.
"Dobrý den" pozdravila jsem.
"Ahoj, jdeš zřejmě za Thomasem viď?
"Ano" odpověděla jsem.
"Počkej, zavolám ti ho" řekl s úsměvem.
Asi tak po půl minutě, vyšel ze dveří Thomas, nasadil sladký úsměv a pozdravil mne.
"Ahoj" odpověděla jsem. "Víš neměla jsem co dělat a tak mě napadlo..."
"Super nápad strašně se nudim" přerušil mě "Tak pojď dál" zvedl ruku a gestem
mi pokynul abych vešla. Když zavřel dveře, vyšel schody a já šla poslušně za ním.
V pokoji to hezky vonělo a já se posadila, potom mi řekl ať chvíli počkám a někam odešel.
Teď nastala moje chvíle, začala jsem mu prohrabávat věci, hledat něco podezřelého,
co by napovídalo o tom že má něco společného s vlkodlaky, když jsem nic nenašla,

zklamaně jsem si sedla zpátky na židly. V tu samou chvíli vešel Thomas, hodil po
mně něco lesklého a já to instinktovně chytla.
Prohlédla jsem si to - klíčky?
Překvapeně jsem nazdvihla obočí a on se šibalsky usmál.
"Naši mi dovolili aby jsme se projeli"
"Co?? Vážně! To, to je skvělý" vykulila jsem oči, ale potom
mě napadlo co když mě jen někam zaveze, tam mě sváže a dá si mě
k obědu?
NE! Dost!, to by neudělal.
Stoupla jsem si a vyšla před dům, Thomas šel hned za mnou.
Venku stál černý jeap a já hvízdla , když jsem ho uviděla.
"Chceš řídit?" zeptal se.
"No... víš já to moc neumím!" začervenala jsem se.
"Tak to tě to naučím" mrkl a já zčervenala ještě víc.
Sedla jsem si na sedadlo u spolujezdce a on mi vysvětlil funkci spojky,

jeli jsme na menší plácek kde kdysi bývalo letiště.
Zastavil a znovu se usmál(tak krásně sladce že jsem neodolala a usmála se taky)
"Teď ty" řekl a já znervozněla, vystoupila a šla si sedout na volné místo
za volantem.
"Nemáš tam rychlost a tak nemusíš mačkat spojku" vysvětloval.
Další půl hodiny jsem aspoň trochu pochopila vše co k jízdě patřilo,
jezdila jsem opatrně i když na velkém prostoru bych asi těžko do něčeho narazila.
Bavili jsme, povídali si a po dvou hodinách se vydali zpět.
Dívala jsem se na něho celou cestu - něco, nějaká síla mne k němu přitahovala,
určitě věděl že ho pozoruji, vždy se trochu usmál a odkašlal si.
Když zaparkoval, podíval se na mne krásně zelenýma očima a opět se usmál,
ještě víc nádherněji než před tím, dívali jsme se na sebe strašně dlouho,
ale nikdo náš pohled neukončil, přibližovali jsme se k sobě, muselo to vypadat komicky
a zárověň romanticky jako ve filmu.
Byli jsme od sebe sedm centimetrů, pět, tři, pár milimetrů a pak konečně---políbili jsme se.
Chytla jsem ho vzadu za krk, on udělal totéž, nevadilo nám jsetli se na nás někdo dívá.
Auto, silnice, lidé, všechno nám bylo úplně jedno.
Po chvíli jsme se od sebe nechtěně odtrhli, upírali na sebe oči a od toho nás
přerušilo odrzlé klepání na okno.
Thomas vzhlédl, byl to nějaký pán v modrém plášti, kterého jsem tady ještě neviděla.
Vystoupili jsme a Thomas ho pozdravil.
"Už na tebe tady čekám aspoň půl hodiny" řekl onen muž v modrém plášti.
Promiňtě, hned jsem tu" oznámil mu Thomas a zmizel v domovních dvěřích.
Já se na záhadného muže podívala a když se naše pohledy střetly,
cítila jsem to všechno znovu - chvíli točící se hlavu, nevolnost, klepající ruce
zase až po krásnou a bezstarostnou náladu dnešního dne.
Když jsem se zase citíla normálně, hned jsem od něj oči odtrhla.
On jakoby to prožil taky a o krok ustoupil a trochu mu pokledla čelist,
v tom se objevil Thomas .
Muž ho prudce chytl za rameno a otočil si ho směrem k němu.
Místo toho abych tam stála jsem zamumlala něco jako pozdrav na rozloučenou
a bez dalších zbytečných slov mířila pryč, do bezpečí.

13. kapitola

2. srpna 2010 v 13:29 | Debbie |  Generace Vlkodlaků(můj příběh)
Nevydržel jsem tam sedět, těch pár věcí co jsem si přinesl, jsem si zbalil
do batohu, seběhl schody, Mattovi jsem řekl něco o tom že mi není dobře
a vyšel jsem do temné noci.
Trénoval jsem čím dál víc běh, pět minut a dům byl přede mnou.
Vešel jsem dovnitř a nakoukl do kuchyně.
Mamka si mě všimla a na tváři se jí rozzářil úsměv.
"Rozmyslel sis to?" zeptala se.
"Ne, oslavovat nebudu. dobrou noc" zabručel jsem.
Nechápavě na mě zírala, já se otočil a zmizel z jejího dohledu,

u dveří jsem pocítil tátovu vůni, stál jsem tam a nasával ji.
Otevřeli se dveře od ložnice a já se ohlédl.
Taťka na mě křikl pozdrav a já se k němu rozběhl a objal ho.
"Počkej, ať mě nerozmačkáš" smál se.
"Promiň" smál jsem se taky.
"Chodíš snad posilovat?"
"Hmr...ne teď hodně běhám"
Překvapeně povzdvihl obočí "Ty a běh? To jsem nečekal."
"Jo, já už půjdu spát, promiň že nebudu slavit s vámi." řekl jsem omluvně.
"V pořádku" mrkl, poplácal mě po zádech a vydal se ke schodům.
Šťastně jsem se za ním díval, potom vešel do svého pokoje a v duchu jsem si přál
změnit děj minulosti, kdy jsem jedinému člověku který mi mohl pomoc řekl že ho
radši zabiju.
Nevěřícně jsem nad tím zakroutil hlavou, jak jsem tohle mohl říct?!
Mrzelo mě to. Byl na mě hodný, každý jiný by se na mě vykašlal.
Poraženě jsem se svalil na postel.
Byl jsem z toho všeho unavený a zřejmě usnul.
Probudil jsem se pozdě v noci, promnul si oči a rozsvítil.
Matné, žluté světlo svítilo čím dál míň, potom párkrát zablikalo a mě pohltila černá tma.
"Skvělý" zabručel jsem. Stoupl si a s napřáženýma
rukama hledal dveře,

když se mi to povedlo, stiskl jsem ocelovou kliku a vyšel na chodbu.
Prošel jsem kolem pokoje Rose a zamířil ke schodům.
V kuchyni jsem si vyndal z ledničky plechovku coly a hltavě jsem se z ní napil,
nebyla tam takový tma jako v mém pokoji, protože v zásuvce bylo zastrčené
malé světýlko.
Otevřel jsem skříňku, kde mamka schovávala různé sladkosti.
Našel jsem tam skořicový moučník a s chutí jsem se do něho zakousl.
K němu jsem popíjel colu, vyšla z toho divná chuť, ale mně chutnala.
Až jsem dojedl a dopil, šel jsem se nadýchat čerstvého zduchu.
Třikrát jsem se zhluboka nadechl, krásný pocit když se mi do plic dostal
čerstvý, večerní vzduch.
Znovu jsem is vzpomněl na to, co jsem udělal, trápilo mne to hodně, dokonce
i víc než když se se mnou nebavila celá rodina.
Povzdechnutí, které mi vyšlo z úst, bylo utrápené i slepý by poznal
že vedle něho stojí smutný, ukrutně ztápený člověk, mučící se vlastní blbostí.
Sedl jsem si na mokrý, studivý trávník, všude panovalo ticho a já se cítil sám,
maličkatý jako mravenec.
"Nech už toho fňukání" uslyšel jsem hlas za mými zády.
Urychleně jsem se otočil a za mnou stál šklebící se Pan Admons.
"Já...no...totiž" vykoktal jsem.
"Ty řeči si taky odpusť" rozesmál se.
"No... prostě... je mi to líto" při těchto slovech jsem zčervenal jako rak.
Pan Admons se dojatě uklonil. Potom mě poplácal po zádech a řekl: "Cítil jsem tvou bolest" mrkl.
Já nechápal a než jsem se stačil na cokoli zeptat pokračoval.
"Jdi spát, zítra začneme s trénikem"
Překvapilo mě to, konečně budu umět bojovat, Thomas Roberts Lewis - neporazitelný vlkodlak, to ještě generace uvidí co jsem zač, honilo se mi hlavou.
Zmateně jsem se rozhlédl, Pan Admons si znuděně kopal na silnici s kamínky,

když přestal popřál mi dobrou noc a zmizel za menším kopcem, kam než jsem došel,

silnice byla znovu prázdná jako předtím.
Já unaveně
došel do postele, na tmu
si moje oči už přivykli
a když jsem ležel v měkké , přívětivé posteli , v duchu jsem se radoval, pak mě přemohla
únava a já spokojený, opustil realitu.

12. kapitola

2. srpna 2010 v 13:29 | Debbie |  Generace Vlkodlaků(můj příběh)
Patnáct minut dusícího ticha.
Nikdo z nás nepromluvil ani slovo, televizi jsme vypnuli, zřejmě jsme byly moc rozrušení na poslouchání dalších zpráv.
Každý z nás se zabýval svými myšlenkami, z toho nás probudilo klepání
na dveře u balkonu.
Překvapeně jsme se na sebe podívali. Matt zakroutil hlavou ať tam
nechodím, ale má tvrdohlavá povaha mě spíš vybýzela k otevření.
Odhrnul jsem závěs a zmateně povzdvihl obočí, potom jsem bez
váhání odemknul a donitř vešel muž v tmavě modrém plášti.
Matta to tolik nepřekvapilo jako mě, pořád seděl zamyšleně na posteli.
Pan Admons si sedl na nejbližší židli.
"Už to víte, jak vidím" řekl
"Jo...přijdou sem?" zeptal jsem se.
"Určitě" kývl.
"Malou věc jsem u toho vyprávění vynechal"
Než jsem stačil cokoli říct pokračoval.
"Nestal jsi se vlkodlakem jen proto že tě poranil jiný, takhle proces nechodí,
každý kdo je vlkodlak to měl v genech, nikdo je nezranil jako tebe - ty jsi byl první
komu se to stalo".
Tupě jsem na něj zíral s otevřenou pusou. "To jako chcete říct že nejsem pravý vlkodlak?" mračil jsem se.
"To jsem neřekl!" ohradil se, ale pořád udržoval vážný obličej.
"Takže si to myslí ostatní?" zeptal jsem se znechuceně.
Nepatrně, skoro neznatelně kývl. Já poraženecky a zárověň naštvaně sklopil oči.
Matt nás mezitím jen poslouchal a díval se chvíli na mě a pak na Pana Admonse,

když viděl že je navíc, stoupl si, zamumlal něco o tom že má hlad a odešel.
"Blíží se sem docela rychle, přes den odpočívají a připravují se na noční běh" řekl.
"Více času tráví spíš jako vlkodlaci než jako lidé, ale to neznamená že neumí

bojovat se zbraněni, ovšem my takový boj máme radši.
"Já s tím nemám nic společného" ohradil jsem se.
Překvapeně vzhlédl "Jak to myslíš?"
"Když si o mě cělá generace myslí že jsem falešný, nebudu s nimi bojovat,
klidně budu bojovat proti" odkašlal jsem si "Lepší když zemřete VY než ONI".
Pak Admons tohle opravdu nečekal, znechuceně si stoupl, vešel na balkon, ledovýma očima se na mě podával a řekl : "Nevíš co říkáš!", potom se přehoupl přes zábradlí
a skočil dolů.
Já tam zůstal sedět a přemítat o té špatnosti co jsem vypustil z úst.

                        -------------------------------------------------

Vyprávěno Katy:

Uř tři dny přemítám o Thomasovu zranění, ale nemůžu se soustředit.
Mám horečky, zvracím a bojím se jestli nemám rakovinu nebo něco takového.

Zní to směšně, ale když si uvědomím kolikrát mě tenhle život donutil
skoro k šílenství - zrovna teď opravdu nechci umřít.
Přesně za dva a půl dne bude úplněk, věděla jsem o Thomasovi věci, které kdybych někomu řekla, určitě by mě dali hned zavřít do blázince.
Ty zprávy v Prestnu mě vyvedli z míry ještě víc, hned jak jsem to zjistila otočil se mi žaludek, nezvracela jsem - neměla jsem co!
Na pravém rameni se mi začla objevovat černá skvrna. byla nepravidelná a často zahnutá. Mamce ani taťkovi jsem o tom nic neřekla - bála jsem se.
Ale co když jenom přeháním a chytla jsem jen nějakou vyrozu.
Seděla jsem na parapetu okna a pozorovala měsíc, když jsem ho sledovala nabývala ve mně energie - rozlila se v nohách a postupně stoupala až dosáhla celého těla.
Rozklepané ruce se hned klepat přestaly a moje motající hlava okamžitě zkončila v činnosti.
Když se ale moje oči přesunuli z měsíce na dům Lewisových vše se změnilo

- klepající ruce, bolestivá motající se hlava, nechuť v puse a křeče v žaludku,
bylo mi na zvracení vždy jsem si radši otevřela dveře do koupelny - naštěstí mi jí rodiče nechali pro sebe.
Odtrhla jsem oči ode dveří a přesunula svůj zrak na dům sousedů, prvně na zadní dveře
u domu a potom na tmavou postavu, která se k nim blížila, zaostřila jsem
zrak, když se přiblížila dostatečně poznala jsem ji, byl to Thomas, žaludek mi
zakňučel na souhlas. Potom se rozechvěl, motající hlava se začala vymykat kontrole,

slezla jsem z parapetu a přehoupla se na postel, jen jsem zavřela oči,

začalo mi být ještě hůř, z úst mi vycházelo kňučení a z očí mi stékaly slzy
a dopadali na zářivě modré povlečení.
Otevřeli se dveře a já instinktivně zalezla pod peřinu.
"Katy, zlatíčko, nemáš hlad?" ozval se matčin hlas.
"Ne mami" odpověděla jsem přidušeným hlasem.
"Není ti něco?" zeptala se ustaraně.
"Ne mami" odpověděla jsem znovu, ale aby to neznělo podezřívavě dodala jsem :
" Jsem unavená, dobrou noc"
Mamka pochopila a tiše odešla. Já odhrnula peřinu, málem jsem se udusila - Fuj!
Sedla jsem si a vyslekla se do spodního prádla, do rukou jsem si vzala čístý a šla
do koupelny.
Velký, tmavý a útulný sprchový kout na mě přívětivě zíral, já do něho
zalezla, pečlivě zavřela a pustila vodu.
Uklidnila mě, vrčením, jak triskala a narážela mi do ramen.
Po osprchování jsem zalezla do postele a překvapivě - usla.


11. kapitola

2. srpna 2010 v 13:26 | Debbie |  Generace Vlkodlaků(můj příběh)
Po tom už jsme si jenom povídali a překvapivě se do konverzace
zapojil i Matt.
Pan Admons mi vysvětlil nějaké jejich zvyky, jako že mají vždy všichni
každý měsíc společnou večeři, potom mi taky vysvětlil kdy je nutné shromažďování, v případě výpuku války nebo nových členů.
Také jsem se dozvěděl to že se nemění jenom o úplňku jak to je někdy
v bájích a pohádkách, tady úplňek nemá s přeměnou nic společného, ale
dostávají se do stádia, která se nazývá naturie. Mají neuvěřitelnou sílu
při které se kontrolují jenom oni sami, nikoho jiného neposlouchají,
i když muž o které jsme se zmínily už před tím tu moc měl.
Řekl mi také to že se vlkodlaci nemůžou proměňovat na světle ani slunci,
Kdyby to zkusily, zabilo by je to. Potom mi podal pár správ jak bych se správně měl chovat k samotné generaci, já jen zamyšleně pokyvoval hlavou a když řekla že vlastně mluvit nebudu muset, jenom tehdy když se mě na něco
zeptají, tak mi spadl kámen ze srdce.
"Ale kdyby jsi něco chtěl opradu říct, prvně si to pořádně promysli." řekl vážněji než bylo třeba.
"Budou se tě ptát hlavně na to podstatné jako : jak umíš bojovat,
styl boje, ale i primitivní věcoi třeba shromažďování a zvyky které budeme probírat ještě hodněkrát, vlastně to bude něco podobného jak kdyby jsi se
připravoval na písemmku." mrkl
"Také projdeš psychickou zkouškou" pokračoval "Tam se zahrnuje
vyjednávání s nepřítelem" chvíli se odmlčel a zřejmě vycítil můj strach.
"Neboj, všemu tě naučím!"
Hodiny utíkaly rychle a než jsme se nadáli bylo kolem osmé.
"Děkuju, mi už půjdeme" řekl jsem pevně a na Mattovi bylo vidět velkou úlevu.
Pan Admons překvapeně vzhlédl a když uviděl kolik je, málem vyprskl
čaj který popíjel po dobu diskutace, potom rychle stoupl odnesl čaj upravil si plášť pyšně řekl že má rande a že cestu snad najdeme sami, než jsem se nadál vyskočil otevřeným
oknem do tmavého večera.
Já se jen pobaveně díval do tmavého obdelníku, kterým sem vál čerstvý vzduch.
"Takže, půjdeme?" ozval se Matt.
Já jen přikývl a vydali jsme se na cestu.
Pár věcí kudy jít jsme si zapomatoval a tak jsme šli podle mých, né moc
důvěrných stop.
Párkrát jsme zabloudili a museli jsme se vracet, ale jak se říká ve dou se to lépe táhne a tak is pomocí Matta jsme došli na místo kde nás před několika hodinami potkal Pan Admons.
Odtud k Mattovi domů už to nebyl problém.
"Vůbec se mi tam nechce" poznamenal jsem zachmuřeně.
"Kam" zeptal se Matt zatím co odemykal domovní dveře.
"Domů" vyšlo ze mě s povzdechem.
"Můžeš přespat u nás" usmál se.
"To bych moc rád, ale když přijel táta a mamka měla naplánovanou oslavu na jeho návrat...tomi nedovolí"
"Ale zavolat domů můžeš, za pokus nic nedáš" řekl a mě se o trochu zvedlo sebevědomí.
Vešli jsme dovnitř kde byla slyšet hrát televize, Matt křikl pozdrav a začal stoupat po schodech do druhého patra, v malé chodbě se ze dveří vynořila
Katharin - Mattova matka. "Ahoj kluci" usmála se.
"Dobrý večer" pozdravil jsem, zatím co Matt jenom zvedl ruku.
"Tom u nás dneska přespí"sdělil jí Matt, když jsme seděli u něho v pokoji.
Nic na to neřekla jenom pokrčila rameny a naskládala mu na stůl vyprané prádlo.
Tom mi mezitím hodil mobil a já zpaměti vytočil matčino číslo.
Zvonilo to jendnou, dvakrát a potom se ozval její překvapený hlas.
"Prosím?"
"Ahoj mami tady Tom".
"Ou, Thomasi kde jsi?"začla hned zprudka a já i když jsem jí neviděl jsem poznal že se mračí.
"Promiň mami, byl jsem s Mattem za jedním známým a někaj jsme ztratili pojem o čase"
"No dobrá" změkčila hlas "Tak už pojď domů, taťka se na tebe nemůže dočkat".
"No víš mami, my jsme si s Mattam říkali že bychom si nechtěli kazit večer tím že půjdu domů a tak...nemohl bych tady přespat?"
Ve sluchátku bylo chvíli ticho potom se ozvala, tentokrát smutněji "Tak dobrá, dobrou noc" a zavěsila.
J á poraženecky hodil mobil vedle sebe na postel.
"Nedovolila ti to?" ozval se Matt.
"Jo, překvapivě dovolila" odpověděl jsem.
"Tak to je super...nebo ne?"
"Jo, neměl bych si tím lámat hlavu, přece jen mám jiný strarosti".
Matt zatleska a světla připevněná na zdech se rozsvítila, potom jsme
z druhého pokoje pro hosty, přinesli postel a dali jsme jí vedle Mattova
nočního stolku.
Posunuli jsme komodu s televizí tak, abychom na ní dobže viděli a Matt
zmáčkl na ovladači číslo, které mu přišlo pod ruku.
Na obrazovce se objevila známá reportérka Laura Hannygenová a
vyprávěla o zmizení dvou lidí v blízkém městě, skoro tak velkém jako Blackpool, zvaném Preston.
Moc jsme tomu nevěnovali pozornost, ale v tom okamžiku kdy pornesla slova:
"Podle policie to bylo velmi silné a chytré zvíře, které za sebou zanechalo jen
drápy vyritý znak".
Po tomhle se mě i Mattovi rozbušili srdce.
Zmateně jsme se na sebe podívali potom zpátky na obrazovku, kde právě ukazovali vyritý znak v kameni.

10. kapitola

2. srpna 2010 v 13:23 | Debbie |  Generace Vlkodlaků(můj příběh)
Dům úplně vzadu vypadal na to že se každou chvíli zhroutí jako hromada kostek.
Vyšli jsme nahoru po vrzajících schodech které vedli k dřevěným dveřím.
Pan Admons je odemkl pouhým mávnutím ruky a vyzval nás dovnitř.
Byt vypadal veselý, když do něj malými okny proplouvaly paprsky slunce.
Teď už jsme s Mattem seděli na béžově zbarvené pohovce.
Matt se tvářil tak, že jsem myslel že se každou chvíli pozvrací.
"Jsi v pohodě?" chtěl jsem se ujistit radši předem, abych potom nemusel
žádat pana Admonsa aby mi ukázal cestu na záchod. V duchu jsem se Mattovi smál,
vypadal jako Rose když jsem jí někdy vyděsil svým přehaným chováním.
"Já…jasně" polkl.
"Neděs se mě" objevil se ve dveřích pokoje pan Admons. Koukl se na něj a pobaveně
dodal "Já tě nekousnu" a potom obrátil svůj zrak na mě.
"Co tvoje rány?"
"Jsou zahojené" odpověděl jsem a jeho to zřejmě nepřekvapilo.
"Výborně" zatleskal, přišel ke mně a poplácal mě po rameně.
Nemotorně jsem se zazubil.
Potom si přistrčil dřevěnou židli naproti nám.
"Takže měl bys vědět pár podrobností" zvážněl, ale hned jak uviděl Matta zase se zasmál a svůj
obličej
změkčil.
"Myslím že toho o vlkodlacích vím už dost" oznámil jsem a skoro v mém hlase bylo slyšet naštvané rozhodnutí mé tvrdohlavosti.
"Myslíš?" ušklíbl se.
"No vždyť v tom nic moc není, sou to tvorové kteří zabíjejí pro radost!"
"Tak to zadrž!" okřikl mě "My jsme jiný, sice se živíme lidmi, ale jenom těm co patří do pekla".
Chvíli jsem myslel že na mě skočí a krvavě mě zabije, ale hned mě to přešlo, když se zase přátelsky usmál.
"Nechci tě vylekat, ale pravdu ti říct musím, teď patříš k nám. "Co sis myslel vlkodlaci jsou
velmi hrdí na to že jich přibývá a ještě ke všemu takhle divně. Potom nasadil překvapivý pohled.
"Víš byla doba kdy vlkodlaci málem vymřeli, kdyby nezasáhl nejvyšší z nejvyšších a

nepřišel nám na pomoc, potom by se počet pořád zmenšoval, ale vyskytl se ještě jeden problém,
a to naši protivníci, tenkrát přišli ze severu, byli jich stovky, generace ani nikdo jiný o nich nic nevěděl.
Člověk který nás tehdy zachránil řekl že mír nastane tehdy až se do toho vloží obyčejný smrtelník z řad vlkodlaků.
Čekali jsme tisíce let a teď najednou se objevíš ty, nikdo z nás nevěděl co si o tobě myslet,
já sám jsem jim tu legendu zopakoval, ale nikdo mi nevěřil a tak jsem generaci navrhl že tě zkusím vycvičit a dokážu jim co v tobě je."
Dořekl a upjatě se mi podíval do očí, asi čekal co mu na to řeknu, ale já jen mlčel a
srovnával jsem si to v hlavě.
"Já… já to znám trochu jinak" ozval se po pětiminutové odmlce Matt.
Admons na něj upřel oči a zkřivil
ústa do podivného úšklebku "Tak povídej" vyzval ho.
Matt spustil skoro podobnou historku , akorát řekl jinak tu část jak přišly "naši protivníci'".
Pověděl že je ten muž s velkou mocí znal.
Admons nakrčil čelo a zašklebil se, "Jo to říkali."
"Kdo?" zeptal jsem se.
Naši pokrevní příbuzní , mají stejné geny jako mi je jich škoda, vládnul
jim jeden ze dvou
bratrů, jmenoval se Peter." Řekl tiše že jsem ho sotva slyšel. Ale teď jim vládne velmi protivná ženská.
"A vy nevíte kdo mě napadl?" optal jsem se zvědavě proto abych změnil téma.
"Vím" odpověděl suše. Ale myslím že by ti to
k ničemu nebylo kdybych ti to řekl, až bude ten právý čas, až budeš vycvičený , dozvíš se to." Polkl a zhluboka se nadechl aby dokončil větu.
…"Ale ten největší problém bude teprve před tebou, nebude ti stačit jenom umět bojovat, ale i
dokázat…..zabíjet". To všechno říkal s klidem a díval se při tom do mých očí naplněnými obavami.

9. kapitola

2. srpna 2010 v 13:22 | Debbie |  Generace Vlkodlaků(můj příběh)
Když Matt uviděl mě zarazil se, dívali jsme se na sebe dlouho a já se konečně
vzpamatoval
a zeptal se "Můžu dál?".
Matt se překvapeně podíval a vyzval mě rukou dál a já vešel s nejistotou dovnitř.
"Víš Tome to co se včera stalo…"
"Je to dobrý" uklidnil jsem ho a vlastně i trochu sebe.
Posadili jsme se na neustlanou postel a já zpustil příběh který se udál včera večer.
"Takže ty mu věříš?" optal se mě Matt po vyprávění.
"No asi jo" odpověděl jsem.
"Asi?" dorážel Matt.
"Fajn jo, věřím mu!"
"Ok v tom případě mi nezbývá nic jinýho než mu věřit taky" povzdychl si. "No takže
si silnej, rychlej a svalnatej, co víc si přát?" uchechtl se.
"Nech toho" zamračil jsem se.
"Fajn" chechtal se pořád.
"Jen mě udivuje jedna věc" zamyslel jsem se a Matt se na mě zvědavě podíval.
"Že mě poranil zlý vlk…hmrr…vlkodlak" pokoušel se můj hlas říct to hrozné slovo.
"Jak to myslíš?" mračil se.
"No víš přece jenom jsem hodný…ale…"
"Chápu" přerušil mě.
"O tomhle jsem se bohužel nikde nic nedozvěděl, měl by jsi se zeptat radši toho Admonsa" navrhl Matt.
"No jo já jsem vůl" pronesl jsem a plácl se přehloupě
do čela. "Mám se za ním dneska stavit"
"Můžu jít s tebou" nabídl se.
"Skvělej nápad" plácli jsme si a najednou to bylo úplně stejný jako před pár dny.
Byl jsem šťastný, teda aspoň sem se tak cítil. Vlastně jsem úplně zapomněl na to co jsem,
A to hlavně díky Mattovi , hodně mi pomáhal i v dětství.
Matt se zatím co já jsem vzpomínal na staré časy převlékl z pyžama do tmavých riflích
a červené košile, potom na sebe hodil modrou mikinu s černým nápisem my Word.
Cestou jsme to všechno znovu probírali. A já se dostal k tomu že vlastně nevím ani kam máme jít.
Zastavili jsme se přihlouple se na sebe podívali a začali se smát na celé kolo.
"Matte… to .. není…sran..da" lapal jsem po dechu.
Matt mi neodpověděl, jak se smál tekly mu slzy a to mě rozesmálo ještě víc.
Chechtali jsme se jak pominutí až nás z dobré nálady vytrhlo kritické odkašlání.
"Takže, nestačilo by to už?" ozvalo se od nedalekého stromu, ze kterého vyšel
blonďák v modrém plášti - Christopher Admons."Jdeme?" vyšla z něj stručná otázka.
"Jo" odvětil jsem jednoduše.
Vydal se v před a my jako kdyby byl náš pán šli taky.
Zkoušel jsem si zapamatovávat cestu, kde jsme míjely drobné nemoderní domky a taky
kde je jaká ulice.
Všiml jsem si že je to docela dlouhá cesta, Vedla celým městem a potom se stáčela ke
středu.
Konečně se vynořila prázdná ulice, lampy v ní svítily jenom dvě a okolo nebyla živí duše.

8. kapitola

2. srpna 2010 v 13:13 | Debbie |  Generace Vlkodlaků(můj příběh)
Probuzení bylo nepříjemné - tvrdá rána,
zakňučel jsem a otevřel s těží oči.
Ležel jsem na zemi.
"Au" vydal můj ochraptělý hlas. Zvednutí mi připadalo to nejtěžší.
Křupnutí v zádech zabolelo jako nůž vražený do zad. Konečně jsem našel sílu na
obléknutí a potom i protažení. Sejít dolů ze schodů bylo těžší než kdy jindy,
Všude bylo ticho a mě po chvíli došlo že v domě kromě mě nikdo není
a tak jsem si udělal snídani a šel se po včerejšku vysprchovat.
Koukl jsem se na hodiny, bylo za sedm minut dvanáct, kam jenom mohli
Všichni jet a já si teprve teď zpomněl že se dnes vrací táta. To mi ještě
scházelo, jelikož taťka vždycky poznal i ten nejdrobnější problém který
jsem měl. No aspoň že máme dnes ve škole volno.
Z myšlenek mě vytrhl hlasitý hluk z venku. Vyšel jsem před dům
a uviděl Katy, jak se snaží utáhnout stříbrný plech na střechu malého altánku.
Popřemýšlel
jsem nad tím, že bych jí měl jít pomoc a tak se moje nohy vydaly směrem k ní. Dostával jsem se do nálady - lehce přeskočit plot mi rozhýbalo
moje bolavá záda, když se lehce ohnuly.
Když mě Katy uviděla, usmála se. "Ahoj" křikla "Čau" křikl jsem taky a pomalu se k ní blížil.
"Nechceš pomoct?"
"To by bylo super" mrkla. Až jsem k ní došel, chytil plech a bez námahy ho
přenesl na stříšku nízkého altánku.
"Silák" usmála se. Podala mi menší aby se celá střecha zakryla.
"Prý ti nebylo dobře" řekla Katy aby nahodila téma.
"No jo…hmrr…nějaká chřipka..! ale už sem v pohodě" nadhodil jsem hned.
"To je dobře" opověděla
na mou ne moc přesvědčivou lež.
"Katy?" ozval se z domu mužský hlas. "Ty už to máš…" nedořekl když uviděl mě "Á ty musíš být Thomas"
"Ano" odpověděl jsem s úsměvem.
"Katy mi říkala že je ráda že už si našla nějakého přítele" potom se
otočil na sou dceru a dodal "Jedu do práce tak se tu měj" poslední pohled věnoval mě na rozloučenou a potom obešel dům nastoupil do auta a odjel.
"Tak já už taky půjdu musím ještě něco zařídit" rozloučil jsem se s ní taky.
"Jo, ahoj" slyšel jsem ji ještě za svými zády. Teď už jsem rychle běžel dolů ulicí, doleva znovu dolů a potom rovně a už byl pár metrů ode mě - Mattův dům.
Zrovna když jsem k němu došel tak se dveře otevřely a z nich vyšel
nabručený pan Anderson.
"Dobrý den" pozdravil jsem ho.
"Ó, ahoj Thomasi, Matt je nahoře. Dělá že spí" uchychtl se a mrkl
na mě ať jdu nahoru.
Poděkoval jsem mu a vydal se po schodech do prvního patra.
Automaticky mi ruka sáhla po klice a zmáčkla ji. Nic - měl zamčeno,

A tak jsem začal ťukat na dveře, nezareagoval a tak se moje ťukání
změnilo ve velmi silné bouchání, v pokoji někdo zaklel a asi po dvou sekundách už klíč cvakl ve dveřích.

7.kapitola

2. srpna 2010 v 13:06 | Debbie |  Generace Vlkodlaků(můj příběh)
Seděl jsem tam a nic nevnímal Matt mě jen tiše pozoroval.
"Hele Tome…"
"To je jedno" přerušil ho můj hlas. Vstal jsem a Mattovi
jsem ani nemusel naznačit že už chci jít, vstal taky a doprovodil mě ke dveřím.
Neřekl jsem mu jediné slovo a rozběhl se po temné ulici.
Cítil jsem jeho provinilý pohled na mých zádech.
Běžel jsem dlouho, nevnímal okolní svět. Když se moje nohy konečně
zastavili, zaregistroval jsem (a ani se mi na to nechtělo pomyslet) že jsem se ztratil.
Sedl jsem si na vlhkou zem a po tvářích mi sklouzávaly kulaté slzy. Konečně jsem to všechno
mohl dostat ven, pryč z hlavy. Plakal jsem dlouho a vlastně jsem ani nemínil přestat.
Dělalo mi to dobře, že už to v sobě nemusím dál držet.
Moje myšlenky se točili kolem mé rodiny. Litoval jsem toho jak jsem byl poslední
dobou zlý na Rose i na matku.
Vybavoval jsem si zážitky, které jsem s nimi prožil.
Zaspomínal jsem si i na tátu a potom se moje myšlenky stočily na Matta.
Slzy přestaly a na místo toho je vystřídala zuřivost.
Otřel jsem si slzy a stoupl si, přede mnou stála poloprázdná
popelnice . Měl jsem chuť k ní přijít a rozkopat jí, ale něco mi říkalo
že ta smradlavá popelnice za to nemůže a potom, choval bych se jako idiot.
Chvíli jsem tam jen tak stál, pár okolních domů svítilo, ale jinak bylo všude mrtvo.
Zvláštní, bylo jenom 20 minut po třech a to jsem si myslel že už od toho všechno uplynuly
aspoň 2 hodiny.
Popošel jsem k lavičce, ale nesedl si na ní jenom jsem zamyšleně odloupával
její bílou barvu.
"Dobrý večer Thomasi" ozval se pevný hlas za mými zády a já se blesku rychle otočil.
Překvapilo mě kdo tam stál. Blonďák s modrýma očima a stejně tak modrým pláštěm.
Byl to ten muž, kterého jsem zahlédl u nás doma po tom "útoku".
"Dobrý večer" vypadlo ze mě.
Když si muž všiml mého výrazu, přátelsky se usmál a já mu viděl jeho bílé zuby.
"Myslím že mě považuješ za někoho kým nejsem". V tu chvíli jsem se zatvářil ohromě
zmateně a tak muž vyprávěl dál.
"Nejsem doktor, svým způsobem" zasmál se. "Vlastně nejsem ani člověk".
Při těchto slovech se mi udělal v krku knedlík.
"Jsem to co ty" řekl na konec tajemně a mě se knedlík ještě zvětšil.
Odkašlal jsem si a po několikaminutové odmlce jsem našel hlas.
"Jak…to myslíte?" Pozvednul jsem obočí na údiv, ale zřejmě to k nebylo k ničemu.
"Však ty víš jak to myslím" zamračil se muž, ale hned svůj obličej zase obměkčil,
přistoupil blíž a sedl si na lavičku.
"Posaď se" řekl a zdvihl ruku k pokynutí. Já si nemotorně sedl.
"Jmenuji se Christopher Admons a naučím tě vše o "nás".
"O nás?" zeptal jsem se udiveně.
"O Generaci vlkodlaků" odpověděl.
"Těch nestvůr je víc?" optal jsem se.
"My nejsme nestvůry!" řekl hrubě "To ten co tě napadl byla nestvůra!"
naštvaně se na mě podíval. "Nikdo ti nemůže za to jak si se včera večer

zachoval" zakončil, postavil se a dodal. "Zítra ti o tom všem řeknu něco víc,
teď tě dovedu domů".
Bez jediné námitky jsem si stoupl a donutil moje třesoucí se nohy ke krokům,
šel jsem za tajemným a asi mým novým přítelem - Christoferem
Admonsem.

6. kapitola

2. srpna 2010 v 13:04 | Debbie |  Generace Vlkodlaků(můj příběh)

Probuzen v noci bolením hlavy bylo velmi nepříjemné,
musel jsem stát abych si došel pro nějaký prášek a aspoň trochu zmírnil tlukot v hlavě. Moje ruka automaticky sáhla po sklenici do police.
Po pár vteřinách se ozvalo padání střepů a já zjistil že sklenice v mé ruce praskla
Zděsil jsem se jak se to jenom mohlo stát, takovou sílu určitě nemám
abych v ruce roztříštil tlustě vyřezávanou sklenici. Rychle jsem uklidil střepy
a hodil je do koše na odpadky. Šel jsem rychlým krokem nahoru po schodech
rovnou do koupelny opláchnout si obličej a vyčistit si hlavu do krásně
vřelé koupele.
Když jsem si sundal tričko zjistil jsem že mám převázané obvazy.
"A kruci" zaklel jsem. Jestli tohle někdo viděl hned se bude ptát jak se mi to stalo.
Když jim řeknu pravdu mohli by si myslet že jsem se úplně zbláznil.
Normální pes by mi tohle udělat nemohl a tak jsem si řekl že bude
nejlepší lhát a předstírat že si z toho nic nepamatuju.
Pomalu jsem si začal obvazy sundávat, když jsem byl hotov,
nevěřil jsem vlastním očím. Ty rány byli zahojené, zůstali po nich
jenom tři jizvy přes celou hruď.
Vůbec nic jsem nechápal, byl jsem zmatený.
Byli tři hodiny ráno, ale to mi nezabrání tomu co chci udělat,
musel jsem si o tom s někým promluvit a to rychle!
Rychle jsem se osprchoval místo koupele, když jsem stál před zrcadlem,
teprve teď jsem si všiml že mám větší svaly, byl jsem vyšší a měl hlubší hlas.
Tak tenhle pocit jsem znal moc dobře - bezbranný, byl sem v tom sám jenom já,
co se to se mnou sakra stalo? Už jsem nevěděl jak dál a tak jsem zoufale doběhl zpátky do pokoje a na mobilu vytočil Mattovo číslo.
Zvonilo to jednou, dvakrát, třikrát...Chtěl jsem to vzdát, ale zrovna když to zvonilo
počtvrté, v půlce mi to konečně Matt vzal.
"Prosím" zachroptěl.
"Ahoj Matte" vypadlo ze mě."Potřebuju s tebou mluvit".
"Thomasi? Teď? Proč?" vyptával se a zřejmě ho rozrušil můj nervozní hlas.
"Uklidni se" řekl jsem o něco klidněji. "Mohl bych se k tobě stavit? Opravdu je to naléhavé!
"Jo..no...tak dobře" vykoktal ze sebe nakonec.
Já místo toho abych mu ještě něco vysvětloval, zavěsil.
Hodil jsem na sebe tmavé džíny a košili. Seběhl jsem ve spěchu dolů po schodech,
ujištěn tím že všichni spí jsem si vzal ještě tenkou větrovku a vyrazil z domu.
Dal jsem se do běhu a ke všemu tomu jsem běžel opravdu rychle ani ne za pět
minut jsem byl u domu Andersonových právě ve chvíli kdy Matt otevíral domovní dveře.
"Ty už jsi tady?" zeptal se šokovaně.
"Jo všechno ti musim říct tak můžu dál?"vydal sem netrpělivě.
"Jasně, promiň" zamumlal. "Hlavně potichu ať nezbudíš naše". šeptl Matt
"Dobře, takže kam...?
"Na balkon, tam nás nikdo neusliší" přerušil mě Matt.
Teprve teď jsem si všiml toho že má na sobě červené saténové
pyžamo, na chvíli jsem mu začal závidět, vždycky jsem takové chtěl,
pak se moje myšlenky vrátili k tomu proč tu jsem.
Mattův balkon byl v zadním časti domu a tak byl dobrým izolantem zvuku.
Usadili jsme se na kovových židlích a já začal vyprávět.
Všechno jsem mu řekl a popsal jak ta bestie vypadala, on jen tiše naslouchal.
Až jsem skončil rozepnul jsem si knoflíky na košili a ukázal tři tenké jizvy.
"No teda kámo" vyšlo z něho.
"Nevěříš mi?" zeptal jsem se.
"Věřím" zdůraznil zamyšleně. "Za časů, když byl můj otec malý, to něco zabilo
dost lidí a mezi nimi byl i jeho otec, teď je z něj policista aby před tím lidi
uchránil." vyprávěl mi Matt "A já jsem strašně moc rád že tebe to nezabilo, Tome"
řek tiše.
"Jo ale mám větší problém...teď jsem jeden z těch nestvůr" dodal jsem zklíčeně.
"Vždyť přesně nevíš jak se to přenáší a zatím si nikoho nezabil a to svědčí o tom že jsi hodnej nebo ne?" zeptal se mě Matt.
"Jo to asi..."
"Víš" přerušil mě "Dověděl jsem se to tak před rokem že mi nějaká nestvůra
zabila dědu a tak jsem šel do městské knihovny a našel jsem tam
báje o vlodlacích".
"Ale to je..."
Zase mě přerušil.
"Našel jsem tam že vlkodlaci byli povážováni za vymřelé
až do doby než někdo zasáhl nebylo tam napsáno kdo,
prý ten co má velkou moc a že se prý stal jejich dobrým přitelem
¨jenže ti vlkodlaci o kterých veděl jenom on za ním jednu noc přišli
a řekli mu že prahnou po masu a krvi že už se dál živit zvířecí kořistí nebudou
s tím odešli a od té doby je nikdo nikdy neviděl, a tak tedy šel muž s velkou
mocí za svými přáteli už byl starý a umíral řekl jim že nesmí být válka mezi
vlkodlaky jinak zničí vše a že jeden člověk to může zachránit, s temito slovy umřel"
zkončil Matt svoje vyprávění.
"To je jen báchorka" zavrhl jsem to co tím myslel.
"A co když ne?? Co když jsi to ty??" naléhal.
"Nikde nebylo že ten kdo má zabránit ve výpuku války
má být jeden z nich" vedl jsem si svou.
"Tome?" zeptal se nejistě.
"Co?"
"Je v tom malej háček...už nikdy nemůžeš být normální, nedá se to vyléčit" potom smutně sklopil hlavu a nechal mě ať se tím šokem probýrám ještě pár minut.

5. kapitola

2. srpna 2010 v 12:54 | Debbie |  Generace Vlkodlaků(můj příběh)
Moje oči se setkaly s jeho, já je radši hned zavřel a čekal.....Najednou ode mě odskočil, zavrčel a naposledy si mě prohlédl potom se rozběhl do tmavého lesa.
Pokusil jsem se vztát, kupodivu mě nohy unesly, vzal jsem plnou tašku květin,
nechtělo se mi s ní tahat, ale bylo by podezřelé že po takové době nic nenesu.
Klopýtal jsem rychle, už né bílou košili jsem si uvázal kolem hrudi
abych aspoň trochu zmírnil krvácení. Konečně jsem ho spatřil - můj dům.
Ale bohužel zrychlit nešlo, byl jsem totiž poněkud vysílený. Soustředění se na travnatou zem mi uteklo rychle. Bez povšimnutí jsem otevřel zadní dveře domu, otevřít je mi dalo trochu víc zabrat kvůli mému zranění, ale podařilo se, rychle jsem vklouzl dovnitř, nikdo tu nebyl tak jsem postavil tašku s květinami na zem a vyrazil rychle nahoru po schodech do mého pokoje, pohotově mi ruka sáhla po klíči a otočila jím. Ve stole jsem měl nějaké obvazy (dostal jsem je když jsme měly ve škole zdravotnický kurz).
Pečlivě jsem si obvázal hruď. Bolelo to a já každou vteřinu myslel že omdlím.
Po chvíli se ozvalo ťukání na mé dveře a ozval se Rosein pisklavý hlas: "Tome, máš návštěvu" a potom se její dupání rozlehlo po celém patře.
Konečně jsem zareagoval - odemkl a se sténáním sešel motající se schody(samozřejmě že jsem na sobě neměl košili od krve, hned jak jsem si obvázal obvazy rány oblékl jsem si čisté tričko).
Postava za dveřmi byla asi tak velká jako já a mě hned napadlo kdo to je - Matt.
Bylo mi dost blbě a neměl jsem na nic pomyšlení ani na svého nejlepšího kámoše
ale s neochotou jsem otevřel dveře, jeho úsměv se vléval do celého obličeje a když mě spatřil rozchechtal se a řekl: "Teda ty vypadáš ještě hůř než kdy jindy" ale pak pochopil že si ani nestežuju a když uviděl můj zelený obličej a pot stekající mi po čele přestal s žertíkama hned.
Celý svět se mi rozmazal, bylo mi špatně od žaludku a ani jsem nepocítil tvrdou ránu do hlavy o dřevěnou podlahu.....

Podle všech příznaků jsem omdlel, ale já pořád cítil. Třeba zrovna teď jak mě někdo drží za ruku, potom se mi vrátil sluch poznal jsem že ten člověk brečí a podle toho fňukání to byla Rose, pomalinku se mi otevírali oči, rozmazaný svět se zaostřoval.
Když Rose viděla že se probouzím vykřikla :"Mami, mami"
Od stolu staly dvě postavy a rychle mířili směrem ke mně.
Poznal jsem obrysy matky a…Matta!
Pokusil jsem se ho oslovit ale místo" Mette" mi vyšlo z úst nějaké nesrozumitelné slovo. "Megre" vydal můj roztřesený hlas.
Našel jsem sílu odkašlat si "Matte" vydal konečně z části povědomí zvuk mého hlasu.
"Tome" vrhl se ke mě "co jsi to vyváděl?"
"Nechte ho odpočinout" přerušil Matta neznámý hlas muže. "Asi tak za dva až tři dny by měl být v pořádku" prohlásil "A teď když dovolíte už bych šel, mám ještě něco na práci"
Pak už jsem zaslechl jen ustaraný matčin hlas "Opravdu bude v pořádku?"
"Ano, pár dní bude oslabený ale jinak je v dobrém stavu viděl jsem i horší" ujišťoval ji blonďatý muž s modrým pláštěm. Dál jsem si ho nevšímal byl jsem hrozně vysílený a tak moje smysly přestaly vnímat všechno kolem a já s jistotou usnul.

4. kapitola

2. srpna 2010 v 12:47 | Debbie |  Generace Vlkodlaků(můj příběh)
Po poslední hodině jsem se rychle sbalil a vyrazil pryč abych náhodou nepotkal Katy
. Nohy mě nesly ke zkratce, ale já si vzpomněl na to že musím mamce koupit nějaké rostliny na skalku, tím pádem musím jít přes město.

Vešel jsem hned do prvního obchodu s obrovským nápisem KVĚTINÁŘSTVÍ,

nepřemýšlel jsem nad tím co kupuji takže jsem měl asi deset malých rostlinek

naslkádané na mých nebohých rukou a k mé smůle byla fronta ještě delší,
když jsem si uvědomil že stojím úplně na jejím konci. Tak tady budu pěkně dlouho
přemítal jsem naštvaně v duchu, nemohl jsem nic dělat jenom každych deset minut postupovat o pět centimetrů.

Chtěl jsem se podívat na hodinky, ale znemožňovali mi to kytky, které mi málem každou

chvíli spadly. Takže mi teda nezbylo nic jiného než poprosit pána přede mnou. "Pane, můžete mi prosím říct kolik je hodin?"
Hnědovlasý muž se na mě otočil a přátelsky se usmál, v ruce držel jen jedinou květinu a já mu skoro záviděl že toho nemněl tolik jako já.
"Samozřejmě" řekl vlídně a volnou rukou si povytáhl černý rukáv bundy."Přesně šest"
odpověděl a mně spadla čelist údivem, rychle jsem mu poděkoval a nakouknul z výlohy ven - stmívalo se a to dost rychle, v sedm hodin venku bude úplná tma! Potom mě napadla jedna myšlenka - půjdu zkratkou!

Bolest nohou jsem zahnal myšlenkami a ani si neuvědomil že na mě konečně přišla řada,

skoro jsem skákal do stropu jak jsem byl šťastný. Rychle jsem zaplatil a
vydal se s plnou

taškou ke stezce. Les byl poněkud tmavší a děsivější než obvykle, to mě ale neodradilo

a já se vydal po skalnaté pěšině dál. Neviděl jsem pořádně na cestu a několikrát málem spadl,

nevanul vítr, ale les šuměl jakoby mě chtěl před něčím varovat. já šel
spokojeně dál a lesu si nevšímal. Jedna rostlinka mi spadla z tašky ven a hlína nacpaná u ní se vysypala.

"Kruci" zaklel jsem, položil jsem tašku s ostatními kytkami na zem a
nabral trochu hlíny zpátky,
zastrčil kytku zpátky do tašky a najednou strnul.Moje smysli nevěděli co dělat jeden hlas

křičel přes druhej uteč, uteč, uteč! ale já se ani nehnul. To zavrčení mě přivádělo k šílenství, pomalu jsem se otočil a nevěřil svým očím - vlk, teda něco jemu hodně podobné
akorát to mělo skoro vzpřímenou postavu, o hodně mohutnější než normální člověk a jeho krásně žluté oči svítili do
dálky jako reflektory auta. V tu chvíli mě všechny myšlenky opustili,

protože ten tvor se vrhl na mojí, jenom košilí zakrytou hruď.

Pokoušet se uhnout by k ničemu nebylo a tak jsem tam jen bezhlavě stál dál. Z mého hrdla vyšlo zařvání bolestí, rychle jsem se podíval na svou hruď měl jsem na ní tři hluboké rány od jeho drápů.

Krev se mi vsákla do bílé košile. Zpanikařil jsem a moje nemotorné nohy zakoply
a já spadl na kamennou zem. Nade mnou se tyčila ta ohromná stvůra a její sliny

mi stékaly do hlubokých ran. Stál tam a připravoval se na to - prokousnout mi hrdlo.

3. kapitola

2. srpna 2010 v 12:45 | Debbie |  Generace Vlkodlaků(můj příběh)
Další ráno už to nebylo tak strašné, dokonce jsem si spokojeně pobrukoval a krátce jsem se usmíval. K snídani jsem si dal toast s burákovým máslem, který jsem zapil skleničkou pomerančového džusu. Po dlouhé době jsem si nageloval moje krátké, černé vlasy a opláchl si rozespalý obličej. Vyrazil jsem
poněkud brzo, ale uvědomení toho mě překvapilo tím, že aspoň nemusím chvátat. Neměl jsem to do školy daleko a užíval si svítajícího slunce. Zabráním do svých myšlenek jsem si ani nepovšiml toho že na mě někdo volá.
"Počkej, prosím" ozval se něžný hlas znovu.

Konečně mě napadlo zastavit se a otočit. Za mnou klopýtala brunetka asi tak o pět centimetrů menší než já. Když se přiblížila, viděl jsem její krásně modré oči. Tenké rty byli přetřeny leskem a řasy řasenkou.
Na sobě měla normální modré rifle a bílou bundu. Byla udýchaná a mě došlo že tu celou cestu za mnou musela běžet - byla to totiž ta holka, kterou jsem včera viděl u nových sousedů. A taky jsem doufal že nebude chodit do stejné školy jako já, podle baťohu co měla na zádech jsem se asi zmýlil. Takže mě zřejmě ta dotěrná smůla neopustila, jako bych se jí někdy zbavil. ušklíbl jsem se.
"Ahoj" pozdravila udýchaně. když ke mně došla. "Jsem Katy"
"Ahoj" odpověděl jsem konečně. "Já...jmenuju se Thomas"
"Hezké jméno" usmála se a dodala. "Jsme sousedi"
"Jo, já vím" a můj úšklebek se ještě zhoršil. "Měli bychom jít do školy a ne tady stát a čekat až zahřmí" vydal jsem rychle.
"No právě proto jsem za tebou běžela, já nevím kde je moje škola a tak trochu jsem doufala že mi ty poradíš" hlesla.
"To bys asi měla velký štěstí kdybys chodila do stejný školy jako já" zamračil jsem se. "jak se ta škola jmenuje?" zeptal jsem se a doufal že to neznělo moc ukvapeně.
Jordnova, Jordnova, Jordnova opakoval jsem si jméno školy v duchu, jen ta né!
"Hm...myslím..."zamyslela se
"Joschova?" zeptala se udiveně
"Není to náhodou Jordnova?" optal jsem se nejistě.
"Jasně, jo to je ona" rozesmála se a mě se můj úšklebek změnil v nechuť, ani jsem si nevšiml že už jsme u školy a právě vycházíme hladké schody.
"No páni, to už jsme tady?" rozzářila ještě víc svůj obličej.
"Jo" ztratila se moje odpověď pod zakřičením Mattova pozdravu.
"Ahoj" křikl jako vždy s úsměvem, nahoře u vchodu.
Neobtěžoval jsem se odpovědět hned a tak jsem počkal až vyjdeme schody."Jo, čau"
"Ou, nová tvář" udiveně pokynul hlavou ke Katy.
"Ahoj" řekla "Jsem Katy, s Thomasem jsme sousedi" usmála se na mě.
A já, jako smyslů zbavený jsem jí usměv oplatil. Hned když moje smysli zaregistrovaly co dělám okamžitě jsem toho nechal.
"To máš ale hezkou sousedku Tome" rozchechtal se "To mně
se nikdy nestane" vzdychl.
"Zvoní" slyšel jsem Pana Daiera
uvnitř na schodech, civjející po nás třech jak stojíme na prahu dveři do školy.
"Co tam děláte?" rozkřiknul se ještě víc a my se konečně pohnuli.
"Andersone, včera jste nepřišel na doučování, mohu vědět co vám do toho přišlo?" zeptal se udiveného Matta.
Ten na něj ovšem jen civěl a nic neříkal, a tak jsem se do toho vložil já.
"On...víte jeho rodiče musely ihned odjed do Londýna na pohřeb pratety Lillian a chudák Matt musel hlídat jeho mladšího brášku Jerryho.
"Smoothe" okřikl mě a jeho oči provrtávali ty moje. "Doveďte laskavě slečnu..."zvedl ruku s lístečkem. "Katy Petersonovou do třídy a omluvte tady pana Andersona, řekněte že ho pošlu až si s ním vyřídím pár nesrovnalostí" dokončil a já se musel vydat dlouhou chodbou k učebně fyziky, která byla úplně vzadu, oddělená od všech ostatních a za sebou jsem slyšel kroky mé nové sousedky - Katy Petersonovové.